Ráno začalo voláním syna, radostně oznámil: “Mami, Galja je těhotná. Umíš si to představit, taková radost… – Ach, gratuluju. Jen je to trochu divné…
– Co je divné, jsme svoji už pět let, je nejvyšší čas. Druhý den přišla tchyně zničehonic k mému synovi domů. Obvykle přijížděla o svátcích nebo volala předem, ale tentokrát přišla jen tak a Halii to bylo divné.” – Haloško, jsem ráda, že se ti konečně narodí miminko.
Jen neříkejte manželovi, že není jeho. -Jak… Proč to říkáš? Celou dobu jsme se snažili otěhotnět, dělala jsem všechny testy, byla jsem v pořádku. On prostě nechtěl, říkal, že už ví, že nemá žádné problémy.” -Haloško, jde o tohle… můj Aljoša měl v dětství nemoc, kvůli které jsou muži neplodní. Jenže on o tom neví a já nechci, aby to věděl. Jde jen o to, že by mu kleslo sebevědomí a kdo ví, co by se s ním stalo. Tak to se přiznám..
. Teď jsem šla po práci do kavárny na kafe a sedl si tam jeden kluk.
Nepamatuji si, jak jsem se u něj ocitl. Mám Aljošu ráda, opravdu. “Galjo, všechno, co se děje, je pro dobro věci, to dítě jsi potřebovala,” uklidňovala ji tchyně. Galia bezpečně porodila. V porodnici se jako zdravotní sestra objevil Lešin spolužák a pustil ho na oddělení.
-“Galjo, máme tak krásnou holčičku. Jen nechápu, proč má tak zrzavé vlasy.” – Je to prostě renesanční záležitost, kdo ví, co se tam míchá. Hlavní je, že je zdravá. O den později přišel Aljoša za matkou a řekl: “Vím, že to dítě není moje.
– Vzpomínáš si na mou spolužačku, je teď zdravotní sestrou v porodnici, říkala, že krevní skupina nesouhlasí.” – “Aljošo, já ti teď všechno vysvětlím. Dlouho jsem to před tebou tajil, ale jsi neplodná. Řekl jsem o tom Galye a ona otěhotněla jiným způsobem, abys mohl mít dítě, našla způsob, jak otěhotnět. – Takže Galya to věděla, ale neopustila mě kvůli tomu? Dokonce mi porodila dítě. – Ano, porodila. Jen o tom neříkej Halii, žijí v míru.
