Pocházím ze sirotčince. Zdálo se mi, že mi v životě nic nevychází, dokud mi jedna stará paní neutřela slzy… Můj život byl od dětství boj. Od narození jsem vyrůstala v sirotčinci: rodiče mě odložili v nemocnici a zmizeli. Život v sirotčinci nebyl sladký a já se musel v raném věku osamostatnit.
Až do puberty jsem každý večer trávila u okna a snila o tom, že si pro mě maminka přijde a odvede mě pryč. V té době jsem byla posedlá myšlenkou na maminku – měla jsem všechny její fotky, přicházela ke mně ve snech – tak krásná a zahalená květinami. Ale samozřejmě si pro mě nikdy nikdo nepřišel. Ale v sirotčinci jsem ani netušil, že můj život bude ještě těžší. Po absolvování vysoké školy jsem pracoval v továrně, která mi poskytla malý pokoj v ubytovně.
A moji sousedé byli příšerní. Rodiče každý večer pili a děti byly ponechány samy sobě a kradly sousedům různé drobnosti. Jednou večer jsem se vrátil z práce velmi unavený: dveře do mého pokoje byly vylomené a uvnitř bylo všechno vzhůru nohama. Peníze, které jsem si šetřil z každé výplaty, byly pryč, a tak jsem šel na policii. Věděl jsem, že to udělali moji sousedé. “Jsme poctivá rodina, z čeho nás tady obviňujete?” křičela na mě sousedka Klava, sotva jsem se držel na nohou. “Vypadni odsud, protože toho teď budeš litovat!” křičel na mě její manžel a popadl mě za límec a vyhodil mě ven do vchodu. šel jsem do parku a sedl si na lavičku. Přepadl mě odpor ke všemu, co se dělo. A hlavně jsem neměla nikoho, s kým bych se mohla podělit o svůj smutek.
Neměla jsem žádné přátele ani rodinu. “Dítě, proč tak hořce pláčeš?” přišla za mnou babička, která se procházela v parku s malým bílým psem, a zeptala se mě.Po těchto slovech jsem se litovala a slzy mi tekly jako řeka. Byl to první člověk, který se o mě zajímal, a já se cítila trapně. Ale cítila jsem se tak vřele, že jsem jí dvě hodiny vyprávěla o svém životě. Byl už pozdní chladný večer a dokonce i pes začal kňučet. “Anno, pojď ke mně, pohostím tě koláčem, uvařím ti čaj, zahřeješ se,” řekla babička a já jí neodolala a mlčky ji následovala. Tu noc jsem zůstala u Víry Illivny a ráno jsme spolu šly na policejní stanici. Policie uspořádala výchovnou hodinu s mými sousedy a slíbila mi vrácení peněz. A od toho dne jsem byl u Věry Illivny skoro každý večer. Utíkal jsem z práce k této staré paní, jako by to byl svátek. Nemohla jsem uvěřit, že se v mém životě objevil člověk, se kterým jsem se mohla podělit o své zážitky. Svého manžela už dávno pohřbila a Bůh jim nedal děti. Navzájem jsme se k sobě přimkly a já za ní spěchala z práce domů s vědomím, že mě někdo očekává a potřebuje.
Jednou Vira Illivna spadla ze schodů a zlomila si ruku; požádala mě, abych se k ní nastěhoval. Nejdřív jsem se styděla, ale pak jsem si uvědomila, že potřebuje mou pomoc. Tak jsme spolu začaly bydlet a nakonec na mě babička tajně přepsala byt i daču – ani jsem to nečekala.
Začaly se mi plnit sny – měla jsem vlastní bydlení a milovanou osobu po svém boku. v létě jsme se s babičkou rozhodly, že pojedeme na daču, a ona požádala našeho souseda Maxima, aby nás tam vzal. Ten kluk se mi líbil už dlouho, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že by mi mohl věnovat pozornost. Jak se ukázalo, babička se mě s Maximem snažila dát dohromady už dlouho, ale já jí nedávala šanci, protože jsem pracovala od rána do večera. A tady jsme, my tři, sedíme v autě.
Večer Maxim připravil gril, na zahradě jsme prostřeli nádherný stůl a zasedli k večeři. Pak šla babička na procházku se psem a Maxim ke mně přišel: – Anno, miluju tě už dlouho, snad od prvního pohledu, hned jak jsem tě uviděl na schodišti. usmála jsem se na Maxima a objala ho. Před rokem se mi o takovém štěstí ani nesnilo. Za tu dobu jsem našla spřízněnou duši – babičku, našla jsem útulný domov a milovanou osobu. nepřestávej věřit!