Každý rok jsem volala dětem, aby si vzaly volno a přijely alespoň na Vánoce. Ale poslední dobou jsou od nás na venkově příliš daleko, nebo nemají čas, nebo je málo dovolené, sto různých výmluv. Když jsem se neozvala, nikdo z nich se neozval jako první. Nakonec jsem se rozhodla zjistit, na čem našim dětem opravdu záleží.
Žijeme sami na venkově. Děti odešly
Tak už to v životě chodí… Člověk stárne a stárne, už nemá tu sílu jako dřív. Dřív jsme my dva obdělávali 15 hektarů půdy bez cizí pomoci, ale doba byla taky jiná, vyplatilo se chovat dobytek a každoročně osévat půdu. Zvlášť proto, že jste si pak mohli na Vánoce zaříznout vlastní prase a mít vlastní dobré klobásy a vnitřnosti.
Jak děti rostly, pomáhaly nám, ale chtěli jsme, aby syn a obě dcery měli v životě lepší vyhlídky než pracovat na půdě. Proto jsme vynaložili velké úsilí, abychom je všechny tři poslali na univerzitu a aby dostudovali.
Podařilo se nám to, naučili se cizí jazyky a po ukončení studia odešli. Jedna dcera žije 400 km od nás, blízko příbuzných, syn asi 200 km. Nejmladší je v zahraničí a našla si tam přítele. Byli jsme šťastní, že si všichni zařídili život podle svých představ.
Děti nás nenavštěvují
Byli jsme smutní z jediného důvodu – protože děti odešly, zůstali jsme právě bez rodiny. Moji rodiče jsou dávno pryč a manžel Janek měl jen maminku, ta ho vychovávala sama a s otcem se nikdy nesetkal. Ta také před třemi lety zemřela a její pohřeb byl asi poslední příležitostí, kdy se naše nejbližší rodina sešla. V dědictví po ní zůstaly hlavně dluhy, takže jsme dědictví zahodili, abychom se vyhnuli problémům.
Po této smutné události nás naše děti už téměř nenavštěvovaly. Ano, když něco potřebovaly, zavolaly, i když postupem času jsem častěji volala já a poslední rok už jen já nebo Janek.
Všechny jsme zvali na svátky, na Vánoce, ale vždycky byli mimo. Buď to bylo moc daleko, nebo jim svátky nestačily, nebo raději jeli na dovolenou do hotelu s all inclusive než na venkov. Nedokázala jsem to pochopit. To jsou mladí lidé opravdu tak zaměstnaní, že nemají chvilku pro své rodiče?
Zavolala jsem jim a zmínila se o dědictví po nás. Hned přijeli.
Nakonec jsem z toho byla frustrovaná, protože co se dá dělat. Letos jsem všechny pozvala znovu a nikdo nebyl ochotný přijít. Ještě aby nás někdo pozval… nikdo z dětí s tím nepřišel. Měly své vlastní plány a my jsme jim byli očividně ukradení.
Ale v rozhovoru jsem se zmínil, zdánlivě jen tak mimochodem, že jsme nedávno prodali nějaké pozemky a hned po Velikonocích jdeme k notáři sepsat závěť a v ní dispozice, co se stane s dědictvím po nás – s domem, statkem, pozemky. V pravý čas uvidí, jak jsme se rozhodli.
Jaké bylo naše překvapení, když se celá rodina objevila hned v pátek ráno! Jen nejmladší dcera měla přiletět v noci a objevit se až v sobotu ráno. Když najednou dostali lukrativní důvod, proč přijet, hned nasedli do auta. Báli se snad, aby jim peníze neprošly před nosem?
Teď nevím, jestli mám být rád, že přijeli, nebo brečet, že si našeho dědictví a rozdělované farmy váží víc než jejich rodiče. Nejspíš se o letošních Vánocích ukáže vše….
