Před sedmi lety se ke mně všichni moji nejbližší otočili zády. Tehdy jsem byla těhotná. Bylo to mé první dítě. Ale ne první vnouče, takže mi tchyně řekla na rovinu: “Já už mám tři vnoučata, čtvrté nepotřebuju. Nepotěšilo mě to, ale názor pro mě cizí ženy nebyl tak důležitý jako názor mého manžela. Slyšela jsem všechno, co jsem slyšet měla. – “Je to tvoje dítě, chtěla žvýkat lidi, tak žvýkej lidi. Ale já tu od toho nejsem, nemám peníze na to, abych ti platil pleny, porodnici a vitamíny.
Mám plány na normální, zajištěný život, nechci se zadlužovat. Tak jsem od něj odešla. Tehdy jsme se nerozešli, nepřemýšlela jsem o tom. Máma mě tehdy taky nepřijala, nechtěla mě mít s břichem: -“Co když to uvidí sousedé? Styďte se! Můj manžel řekne, že mě opustil. “Nejsi tu na očích, jdi žít na venkov. Tak jsem odešel a sotva jsem vyžil z kapesného.
Pak jsem musela pracovat, živit a šatit syna a musela jsem si najít nějakou práci. Díky tomu mi jeden můj starý přítel pomohl najít práci a já jsem uklízela v domě jednoho starého muže. Když zjistil, že mám dítě, řekl mi, abych si ho vzala s sebou.
Když jsem uklízela jeho dům, k překvapení všech příbuzných si dědeček hrál s mým synem. Ve třech letech si můj syn myslel, že je to jeho vlastní dědeček. A když mu bylo šest, jeho dědeček zemřel. Zdědil po mém synovi a odkázal mu jeden ze svých bytů. Z dači jsme se přestěhovali do velkého, prostorného bytu. Pak bylo synovi sedm let a naši bývalí příbuzní v zastoupení mého manžela a tchyně se poprvé rozhodli přijít na synovu oslavu narozenin. Dítě se tehdy zeptalo: “Proč tam nebyli dřív?
Nevím, jak chtějí vysvětlit svou nepřítomnost. Proč potřebujete takového otce a babičku, kteří nechtěli, abyste se narodili? A můj manžel se hájí, že se se mnou oficiálně nerozvedl.
