Cestu k rodičům jsem si naplánoval předem, takže jsem si předem koupil lístek na vlak. Do horního vagonu. Aby mě nikdo nerušil a já mohl spát.
Ale tak to nebylo. V kupé se mnou seděla žena s dítětem. Asi šestileté dítě okamžitě vyvinulo zběsilou aktivitu. Nepřestávalo ani na minutu mluvit, pokud nemluvilo, kladlo otázky, pokud se neptalo, zpívalo. Kromě toho pobíhalo jako veverka v kole. V kupé mu bylo těsno a matka s ním nechtěla chodit po vagonu. Samozřejmě ho nenechala jít samotného.
Matka mu nikdy neřekla “ne”, nikdy ho neodtáhla. Bylo by v pořádku, kdyby se tam dole bavil. Ale on mi lezl po polici, vyptával se mě a mluvil na mě.
O spánku nemohla být řeč. Kluk si dělal, co chtěl. Matka ho nechtěla pustit z kupé. Teprve v jednu hodinu ráno se jim podařilo tohoto energizátora uklidnit a uložit ho do postele. Probudil jsem se později než oni. Počkal jsem, až se matka se synem obléknou a nasnídají, a pak jsem sešel dolů.
Na třicet minut tu byla vyhlášena zastávka a já se chtěl projít po nástupišti. Chtěl jsem si nazout tenisky a uslyšel jsem, jak něco šplouchlo. Podíval jsem se a byly to instantní nudle. Nezáleželo na tom, z čích rukou pocházely. “To by mě zajímalo, jak to tak rychle snědl,” zasmála se máma.
“A co budeme dělat?” zeptala jsem se jí. “Prostě to vylijeme a je to. “Až to uschne, tak si to nasadíš,” odpověděla klidně. “Je to dítě, jen si hraje. Má na to právo. A ani jedno “promiň”. Jako by to tak mělo být. Nudle jsem vysypala. Ale když jsem opouštěl kupé, vzal jsem si její boty s sebou. A hodil jsem je do odpadkového koše na nástupišti. I já jsem dítě svých rodičů. Mám právo zlobit.
