Stojím ve frontě u pokladny a vidím nechutný obrázek. Před pokladnou stojí chudák stará paní s třesoucíma se rukama, které občas upustí mince a zase je zvedne, a za ní stojí dvojice majorů: dívka s dobrým… vším a její přítel, ne naší národnosti, který vzdychá, koulí očima a vůbec se snaží dát najevo, že jsou otrávení.
Najednou pokladní odstrčila babiččin nákup stranou – zrovna začala obsluhovat dvojici jablek – a řekla babičce, ať si peníze přepočítá později a vrátí se do fronty.
“Kdo ji sem vůbec pustil?” zeptala se stará žena, v jejímž těle bylo víc silikonu než krve. “Vůbec nevím. Rozjíždějí nové akce, takže se tu scházejí všelijaké neplechy,” řekla pokladní.Po těchto slovech jsem chtěla nastoupit, ale z konce fronty vyšel muž s notebookem a řekl pokladní:
“Ano, dlužíte mi pokutu, ženská, a máte padáka, ubrus na cestu ven. A vy,” ukázal na nakladače, “si vezměte kočárek a jeďte s babičkou do supermarketu, ať si sní, co chce, na můj účet. A pak už vyhozená pokladní rozčileně zasáhla. Jsem vedoucí celého řetězce těchto prodejen a vy už tady nepracujete, tak si prosím sundejte vestu. To je férovost.
