Ve svých 38 letech jsem toho zažila hodně, ale za největší tragédii ve svém životě považuji ztrátu syna. Už po jejich narození mi v nemocnici porodní asistentka s radostí sdělila, že se mi narodí dvojčata, a já okamžitě ztratila vědomí, a když jsem se probrala, bylo mi řečeno, že jeden z mých synů se narodil slabý. Nebyla šance, že by se dožil dalšího dne… Pak se mi zastavil svět a na pár vteřin mi hlavou proběhly ty nejhorší a nejčernější myšlenky, ale rozhodla jsem se, že svůj život zasvětím druhému synovi, zatímco on na mě bude čekat v ráji.
Tak jsem to udělal, pojmenoval jsem svého syna Erik, vždycky jsem to jméno miloval a vždycky jsem se snažil, aby se mu všechno dařilo a jeho život byl příjemný a zajímavý.
Během všech těch let strávených s manželem a Erikem mi syn přestal tolik chybět a našla jsem své štěstí a útěchu takříkajíc v Erikovi. A pak jednoho dne, když jsem Erika doprovodila ke vchodu, když šel do školy, sotva jsem zavřela dveře bytu, objevila se na prahu mého domu stará žena: “Takhle už nemůžu žít. Váš syn žije, ale já nevím, kde je. Tehdy jsem byl nucen lhát, ale ta lež mě trápí už léta.
V té staré ženě na pokraji zhroucení jsem poznala porodní asistentku, která mi sdělila tu hroznou zprávu. Pozvala jsem ji k sobě domů a tam mi řekla celou pravdu.
Ukázalo se, že v té době koupil celou porodnici nějaký podnikatel z Itálie, aby se mu v ten den narodil jeden z chlapců, a můj syn měl tu smůlu, že byl jedním z nich. Ta žena říkala, že peníze, které jí tehdy nabídli, potřebovala, protože její matka byla vážně nemocná a operace stála hodně peněz. Když jsem se dozvěděl pravdu, nevěděl jsem, co mám dělat, ale na radu psychologa jsem syna nehledal. Teď je dospělý, žije kdesi v Itálii a žije životem cizince, i když máme geny a biologické spojení.
