Když jsem zjistila, že jsem těhotná, málem jsem se zbláznila – bylo mi padesát a vnoučata už chodila do školy. Zakázala jsem manželovi, aby dcerám o narození syna řekl, ale když jsem odcházela z porodnice, už na mě čekal nejstarší zeť a obě dcery.
Řidič nastartoval autobus a začal s ním vyjíždět z autobusového nádraží. Seděla jsem u okna a snila (sladké sny o dívčí cestě). Vtom si vedle mě sedla starší paní a svou náhodnou blízkostí málem nerozptýlila mé myšlenky. Říkal jsem si však, že s touto spolucestující si moc legrace neužiju. Na základě materiálů “Ukrainske Slovo”
“Štěstí matky”. Autor: Hanna ARSENYCH-BARAN
– “Jedeš daleko?” zeptala se mě a já si najednou všimla jejích očí – velkých přezrálých třešní. Zářily štěstím a určitě se o to štěstí chtěly se mnou podělit. Najednou jsem k té staré ženě, která se na mě usmívala svým houbovitým obličejem, pocítila náklonnost a podvědomě jsem si uvědomila, kolik vrozené ušlechtilosti tato drobná postava má.
– Jdu na konečnou zastávku,” odpověděl jsem.
– “Vy musíte být student,” zeptala se žena znovu.
Chtěl jsem s ní navázat rozhovor, a tak jsem odpověděl:
– “Ano, vracím se na víkend ze školy.
– Já jedu domů taky. Od mého syna. Slouží zde v armádě.
Překvapilo mě to a ona si toho všimla.
– “Vidíš, že jsem stará a můj syn je ještě tak mladý?
– No, to se může stát, pomyslel jsem si.
– “Ne, to se stává málokdy… Chceš, abych ti vyprávěla svůj příběh? I když jsi mladý, možná staré ženě nerozumíš.
– Řekni mi. Pokusím se to pochopit.
Вона зітхнула, трохи замислилась і почала розповідати:
— Мені тоді було за п’ятдесят. Вважала себе старою, хоч тепер бачу, що то була не старість, навіть навпаки, чи не друга молодість.
Чоловік ще працював у колгоспі. Дочки повиходили заміж і жили окремо, а ми зі старим, ніби молодята, залишилися самі у великій, новій, дітям не потрібній хаті.
Той вечір був тихий і легкий. Я чекала чоловіка з роботи. Зготувала вечерю, попоралася по господарству. А ось і він повернувся.
Dlouho jsem si myl ruce a obličej pod umyvadlem na dvoře. V duchu jsem si říkala, jak byl krásný, plný síly, až na to, že mu život zasněžil kdysi hustou ofinu a do vysokého čela vyoral vrásky. Tělem mi projelo podivné zachvění.
Vzpomněl jsem si, že jsem se takhle třásl během našich líbánek. “Panebože,” pomyslela jsem si.
– “Vypadáš dnes tak úžasně krásně a uctivě.
Taková slova mi neřekl ani za našich mladých let. Muž přistoupil blíž a já v jeho očích četl, když ne vášnivou knihu lásky, tak něžnou knihu lásky. Pohladil mě po tváři a pak mě políbil. Ani jsem si nepamatovala, kdy to bylo naposledy… Tu noc mi zpívali slavíci a líbali mě pozdními polibky
Když jsem si uvědomila, že jsem těhotná, dítě ve mně bylo prchající. Bože, jak jsem se styděla.
Skrývala jsem svá naběhlá ňadra před zraky lidí, bála jsem se jejich odsouzení. Moje vnoučata už chodila do školy a já měla mít dítě…
Manžel mě vezl do porodnice na motorce a já v duchu proklínala jeho i noc, která mi přinesla tu ostudu a ty strašné předporodní bolesti. Porodila jsem překvapivě rychle a ne příliš těžce.
Styděla jsem se za své mladší, ještě mladší svěřenkyně. Jak jsem mohl přivést dítě ke svým starým, vyschlým lidem?
Přinesli dítě. Podívala jsem se na svého syna a uviděla tvář svého manžela (byli si velmi podobní). Můj milý si v mládí tolik přál syna, a tak jsem mu porodila dvě dcery, ale ve stáří se mi k mé hanbě narodil vysněný syn.
Dítě mi padlo do náruče a celou mou bytost zaplavilo zvláštní štěstí. Nevnímala jsem, že jsem stará, že se nehodím k tomu, abych toho růžového anděla živila. Cítila jsem se silná a schopná a uvědomovala jsem si, že tento chlapec je moje pozdní radost, můj velký poklad, který mi Pán daroval v mém stáří.
Zakázala jsem manželovi, aby dcerám řekl o narození mého syna, ale když mě propustili z porodnice, přijel pro mě autem můj nejstarší zeť, přivezl obě dcery a květiny.
Sestry, které dítě propouštěly, dostaly krásný mohykán. Zeptala jsem se jich: “Děti! Nezůstávejte tady. Odejdi, ať se nemusíš stydět za svou nezdárnou matku.” A oni mě políbili, objali a měli radost ze svého bratříčka.
Andrej (tak jsme pojmenovali našeho syna) rychle vyrostl. Ani jsem si nevšimla, jak ty roky letí. Ve škole se mi dařilo. Byl hezký a chytrý.
Po škole nastoupil do ústavu, ale neprošel konkurzem. Tak jsem nastoupil do armády. Kousek od domova. A dnes jsem ho navštívil. Víš, přišel jsem k bráně a řekl: “Řekni Kurylčukovi, že za ním přišla jeho babička.”
Řekl jsem mu to, aby se nestyděl, že má tak starou matku. Ale on vyběhl ven, přede všemi mě objal a políbil: “Mami, mami! Má drahá, jak je dobře, že jsi přišla!” A vůbec se nestydí za svou starou selskou matku… To je plod mé pozdní lásky.
Zmlkla, na řasách se jí leskly slzy a přemýšlela. Nepřerušoval jsem ji, nevyptával se. Její tvář byla plná radosti a nepochopitelného mateřského štěstí.
