Měli jsme dlouhověkou prababičku. Bylo jí 90 let a žila na vesnici. Ale jak stárla, bylo pro ni stále těžší spravovat svůj velký dům sama. A tak vyvstala otázka – kdo půjde bydlet k babičce? Moji rodiče se k tomu vůbec neměli. Ve městě byli naprosto spokojení, otec pracoval jako ochranka, matka ve stejné kanceláři, kterou hlídal. Měli klidný život a nechystali se k žádným změnám. Moje sestra se vdala a s manželem také žili ve městě. Novomanželé se nechtěli přestěhovat na vesnici.
Měla jsem v té době dvě malé děti. Synovi bylo 5 let, dceři 3 roky, ale babičky mi bylo tak líto, že jsem ji nemohla nechat úplně samotnou… domluvili jsme se s manželem a rozhodli se, že pojedeme do její vesnice a budeme žít s ní. Z babiččiny vesnice to bylo do manželovy práce jen 40 minut jízdy. Začali jsme pronajímat náš byt ve městě a peníze jsme investovali do babiččina domu. Zavedli jsme plyn, udělali dobrý záchod, předělali koupelnu a postavili plot. I když byla babička stará, vždycky mi pomáhala s dětmi, dokonce s nimi chodila k řece.
Každý víkend jsme jako rodina jezdili do lesa na ryby. Ale po pěti letech babička zemřela. Doslova druhý den pohřbu se manžel mé sestry bezelstně zeptal: “Jak si rozdělíme dům? To je ale drzost… už v prvním roce, kdy jsme se k babičce nastěhovali, mi dala darovací smlouvu. Dům prodávat nebudeme, jsme tu šťastní.
Když sestra zjistila, že dům je jen můj, začala křičet. Neměla jsem slov. Ještě že jim manžel na rovinu a ostře řekl, že na dům nemají právo, ať vypadnou. Moje sestra o mně stále šíří pomluvy a pomlouvá mě za mými zády. A matka se mě stále snaží přesvědčit, abych se vzdal domu a rozdělil se o peníze, což rozhodně neudělám.
