Vdávala jsem se, když mi bylo 35 let, a mému vyvolenému bylo 24 let. Ale milovali jsme se a nedbali jsme na názory ostatních. Půl roku po svatbě se narodily Lizonka a Lidočka. Voloďa děvčátka miloval. Pak se to začalo kazit. Voloďa začal stále častěji chodit do práce pozdě. Někdy ani nepřenocoval. Chápala jsem, že se snaží kvůli holkám a mně. Ceny zboží v obchodech rostly, ale my jsme to nepocítili. Volodymyr mi nechával 3000 hřiven týdně na výdaje v domácnosti. To nám stačilo. Já jsem se obešla bez chův a do práce jsem nespěchala.
Moje mateřské city převládly. Musela jsem udělat velkou chybu. Za rok jsem se zotavila o osm kilogramů a měla jsem pocit, že neustále přibírám. Jakmile dcery usnuly, měla jsem hlad. Jak holky rostly, výdaje se zvyšovaly. Voloďa začal nechávat téměř 4 000 týdně. Stále častěji pracoval na částečný úvazek a domů se vracel, popravdě řečeno, jen spát. Moc jsme se neučili. Ráno jsem ho vedle sebe nemohla najít.
Když jsem usnula, odplížil se do kuchyně a spal. Na pohovku. Ráno jsem ho tam našla přikrytého dekou. Říkal, že odešel, protože v noci kouřil a nechtěl nás budit. V jednu z těch vzácných nocí jsem se Voloďi zeptal, kolik celkem vydělal. Odpověděl suše, otázkou na otázku: “Nemáte dost?” Ráno jsem na kuchyňském stole uviděl pět tisíc a uvědomil si, že nás Voloďa miluje. To trvalo téměř šest měsíců. Pravidelně v pondělí nechával 4-5 tisíc. Byl pryč dva dny. Večer se vrátil. Byl veselý. Usmíval se.
Sbalil si kalhoty a košile do kufru a zamířil k východu. Stál jsem přede dveřmi: – Odcházíš? – Ano. Odcházím. – Proč? – Bude mi špatně. – Z čeho? – Z tvého jídelníčku. – Není můj. Z obchodu. – Jedno jídlo je tvoje. – Které? – To je jedno… – A děti? – O ně se postarám… O týden později mi na kartu převedl 5000 hřiven. Šel jsem si je vybrat. Nejsem rozhazovačný. Chápu, že někde daleko od hlavního města jsou lidé, kteří za takové peníze mohou žít s celou rodinou. Za pět tisíc měsíčně. Ale já nemůžu. Nechci vychovávat děti, které potřebují jen jídlo a oblečení.
Chci vychovat dívky, které budou světu užitečné, slušné lidi. Neměly by myslet na kus chleba a na to, co si ráno oblečou. Měli by dostat prostor pro volbu. Zavolala jsem Voloďovi a řekla mu, že se chystám podat žalobu o výživné. Vypadal nevzrušeně: “Jen do toho, já čekám. Ale jestli chceš, nemusíš se špinit se spravedlností. Můj záznam v trestním rejstříku mým dětem v budoucnu neprospěje.
Uzavřeme dohodu. Budu ti platit 12 000 hřiven měsíčně a ty mi budeš dávat potvrzení o každém převodu. Možná ti dám ještě tisícovku na dárky pro děti. Pokud se obrátíš na soud, dostaneš třetinu mého oficiálního příjmu. To jsou jen tři tisíce hřiven. Přemýšlejte o tom. “Víc nedostaneš.” – Volodymyre, ale dával jsi mi celkem 20 tisíc. Někdy jsem tě využíval. Teď je to jiné. Omlouvám se. V tomhle životě musíš za všechno platit. – Rozumím. Není ti líto dětí, Voloďo?
– Kdyby nebylo dětí, nedostali byste ani halíř. Zavěsil telefon. Sedím a přemýšlím. Co mám dělat? Život je tak nespravedlivý. Tyhle šedé platy jsou prostě nesnesitelné. Můj právník mi řekl: “Souhlasím, je to pro vás výhodné. Jinak dostaneš tolik, kolik ti řekl tvůj bývalý manžel.” Zavolal jsem Voloďovi a řekl mu, že souhlasím. Drze mi odpověděl: “Kdo o tom pochyboval?” “Zítra večer v sedm hodin přijďte do kavárny Spusk a přineste účtenku na pět tisíc. Zatím.” Seděl v kavárně a večeřel. Dal jsem mu účtenku.
Vytáhl svůj chytrý telefon a provedl výpočet. Seděl tam v botách a tvář měl tak špinavou. Bylo mi ho líto. Zeptala jsem se ho: “Volodymyre, nedáš dnes dětem žádné dárky? A máš v životě nějakou ženu? Musel si uvědomit, jak se dívám na jeho boty. Spolkl kousek řízku, dal si nohy pod židli, na které seděl, a odpověděl: “Pochoutky jsou na později. “Za dva týdny sem přivedete své dcery a domluvíme se. Chci vidět, jak je uživíš. Možná je čas požádat o opatrovnictví. Ale nesahejte mi do duše. Na světě je mnoho žen, nejsi sama.
Poslechla jsem ho a odešla. Koupil jsem si nějaké jídlo a víno. Arménské víno. Doma jsem brečela a brečela… Beznaděj. Příští týden musím dát Lídu a Lisu do jeslí a já do své staré práce. Nevím, jestli mě znovu přijmou, nebo ne. Možná si budu muset hledat novou práci s šedým platem. Je mi jedno, jestli to bude šedý plat. Je čas dokázat mu, že nepotřebuju almužnu. A on bude muset platit alimenty. I kdyby to byla třetina mého platu, stejně zítra podám žalobu. Nechte ho žít.
