Zdálo se, že jsem v manželství šťastná. Ale nežili jsme spolu dlouho, manžel mě opustil. Vzal nám všechny úspory na vlastní dům a prostě od nás utekl. Zůstala jsem sama v pronajatém bytě s půlroční dcerou v náručí. Nevím jak, ale jako první se to dozvěděla tchyně a přišla ke mně do bytu. Myslela jsem, že se se mnou začne hádat, ale jakmile překročila práh, přikázala mi: “Sbal si věci a pojď bydlet ke mně i s vnučkou.” Snažila jsem se z toho vyvléknout, ale bylo mi to velmi nepříjemné. S tchyní jsme nežily v klidu už několik let. Ani jedna z nás od té druhé nikdy neslyšela vlídné slovo. Bylo to jen neustálé obviňování a urážky. A když se pak manželova matka dozvěděla o mé tíživé situaci, byla jediná, kdo mi vyšel vstříc. Dokonce i moje vlastní matka mi řekla, že pro mě a mou dceru není v jejím domě místo, protože už tak jsou stísněné.
Moje starší sestra byla proti, žije se svými dětmi stále s mojí matkou a moje matka celý život tancuje podle jejího gusta, moje matka vždy podporuje názor mé sestry. Budu ti moc vděčná,” sotva jsem se zmohla na vyjeknutí. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem tchyni z celého srdce poděkovala. V té době byla jediným člověkem, na kterého jsem se mohla spolehnout. “Ale vždyť jsi jediná, kdo to může udělat! Nejsi mi cizí,” řekla a vzala mi vnučku z náruče. Nech matku, ať ti sbalí věci, a my jí nebudeme překážet. “Budeš bydlet u babičky, drahá? Samozřejmě že ano. Babička ti bude vyprávět pohádky na dobrou noc, brát tě na procházky a zaplétat ti nadýchané vlásky. Když jsem poslouchala tchýnina něžná slova, nevěřila jsem vlastním uším. Vždycky říkala, že to dítě není její syn a že se k mé “vroodce” ani nepřiblíží.
Rychle jsem si sbalila všechny věci, které jsem měla v bytě, a ještě ten večer jsme se nastěhovaly ke tchyni. Ludmila Anatolijevna pro nás uvolnila svůj největší pokoj a sama se nastěhovala do malého. Překvapeně jsem zamrkala očima, čekala jsem od téhle osoby nejmenší laskavost, a tchyně mi řekla: “Proč se tak díváš? Dítě potřebuje prostor, brzy začne lézt po celém bytě. A já pro sebe moc místa nepotřebuju. Udělej si pohodlí, večeře bude za hodinu hotová. Uvařím ti něco dobrého. K večeři mi nabídla dušenou zeleninu a vařené maso se slovy: “Krmíš svou dceru. Samozřejmě, jestli chceš, můžu ti něco usmažit. Ale dietní jídlo je pro dítě lepší. Záleží na tobě. V ledničce byla celá police sklenic s různými dětskými příkrmy.” Asi je čas nakrmit naši krásku, nemyslíte? Pokud vám tento sortiment nevyhovuje, koupíme něco jiného.
“To mi řekni ty, nestyď se,” usmála se na mě tchyně. Její laskavý přístup byl tak nečekaný, že mě to až do hloubi duše dojalo. Nikdo se o mě a mou dceru nikdy nestaral tak jako tato žena, kterou jsem vždy považovala za hlavního nepřítele svého života. Dokonce ani můj otec ji nechtěl. Také členové mé rodiny nás opustili a nebyli rádi, že jsem je požádala, aby s námi žili. Objala mě: – “No, neboj se, drahá, nestojí to za to. Muži jsou takoví, nespolehliví. Nikolaje, tvého hloupého manžela, jsem také vychovala sama. Jeho otec mě nechal s dítětem samotnou a utekl s druhým, když bylo mému Nikolajovi devět měsíců. Nikdy nedovolím, aby moje vnučka vyrůstala takhle. To je všechno, přestala jsem brečet a hotovo.
Vzchopte se! Vaše dcera vás teď potřebuje víc než kdy jindy. Nemohla jsem usnout a ještě deset minut jsem plakala, vysvětlovala tchyni, že jsem od ní takovou laskavost nečekala, a znovu jí děkovala: “Moc vám děkuji, upřímně, Ludmila Anatolijevna. “Nebýt vás, nevím, kam bychom s dcerou šly, protože jsem nezaměstnaná, nemám ani na kousek chleba. Je to moje vina: vychovala jsem syna tak nezodpovědného. Napravím jeho chyby, jak nejlépe budu umět, a budu se snažit vám pomoci. A teď už pojď do postele. Ráno je moudřejší večera, jak se říká. Když byl mé dceři jeden rok, slavili jsme svátek všichni tři: já, moje dcera a Ludmila Anatolijevna, naše milovaná babička a anděl. Když jsme odpoledne uložili dceru do postele, pili jsme v kuchyni čaj a koláč, když zazvonil zvonek.
Ludmila Anatolijevna šla otevřít dveře: “Mami, seznam se s Natálií. Natálie, to je moje drahá maminka, Ludmila Anatolijevna. Mami, chceme tě požádat, abys nás nechala šest měsíců bydlet u sebe. V práci se mi teď nedaří a už si nemůžeme dovolit nájem, takže potřebujeme našetřit nějaké peníze. Když jsem uslyšela manželův hlas, celé tělo se mi zachvělo. Začala jsem se bát, že je tchyně pustí dovnitř a požádá mě a dceru, abychom opustily byt. Jakmile jsem na to pomyslela, okamžitě se mi v očích objevily slzy. “Vypadněte odsud, oba dva, opusťte můj byt! A rychle odveďte svou holčičku pryč. Vzal jsi svou ženu a dítě a nechal je bez domova v cizím bytě a nepřemýšlel jsi o tom, jak budou žít, co budou dělat? Tady je pro tebe rozpis. Tak běžte, běžte, vy hajzlové.
A ty, Natalie, si dávej pozor: nedej bože, abys zůstala bez peněz, nebo dokonce s malým dítětem. Uvědomila jsem si, že jsem se ke své tchyni chovala velmi nepříjemně, a teď se za to nesmyslné nepřátelství stydím. Moje tchyně se nestala ani mou druhou matkou, ale první. S Ludmilou Anatolijevnou jsme spolu žily v klidu a harmonii pod jednou střechou téměř sedm let, dokud jsem se podruhé nevdala. Mám velmi hodného manžela a mou dceru miluje, jako by byla jeho vlastní. Na mé svatbě zaujala čestné místo tchyně jako matka nevěsty. Dcera už chodí do školy a brzy se mi narodí nejmladší syn. Ludmila Anatolijevna se těší na narození vnuka. Říká, že ho má velmi ráda. Přeji tchyni zdraví a štěstí. Tak se z naprosto úžasného člověka stala moje matka.
