Chci se s vámi podělit o příběh ze svého života. Stalo se to asi před 30 lety. Byl jsem velmi zamilovaný do své spolužačky Sofie. Po maturitě jsme šli pracovat. Naplno jsme okusili život dospělých. Požádal jsem Sofii o ruku a ona souhlasila. Trápilo ji však, že jsem nováček a nemám vlastní bydlení. Nechtěla bydlet na koleji. I já jsem se obával otázky bydlení. Přesto jsem ji přesvědčil, aby si mě vzala. Proč jste ji přesvědčil? Protože se nezdálo, že by po tom nějak zvlášť toužila. Myslím, že ano. Pocházím z bohaté rodiny a rodiče mi slíbili, že mi s bydlením pomohou. Věřil jsem, že s vlastním bytem bude život klidný a rozvážný. Můj otec se rozhodl uspořádat velkou svatbu. Ale Sofie nechtěla slavit v mé vesnici. Rodiče přesto souhlasili, že uspořádají svatbu ve městě a objednají luxusní restauraci. Bylo pozváno více než sto lidí. Ten den nastal.
Na matriku jsem se dostavila s předstihem, nervózní a ustaraná. Hosté už byli na místě. Ale Sofie tam stále nebyla. Byl jsem neskonale zamilovaný a už jsem si vymyslel deset důvodů, proč nemůže přijít na vlastní svatbu. Moje máma tam stála se slzami v očích a byla očividně nervózní. Najednou ke mně přistoupila Sofiina kamarádka a pošeptala mi do ucha, že si svatbu rozmyslela a nepřijde. Po těch slovech se mi zatmělo před očima. Bylo mi velmi líto sebe, a hlavně rodičů a hostů, kteří se sešli a přijeli sto kilometrů daleko. Aniž bych komukoli cokoli řekl, vyšel jsem ven. Posadil jsem se na lavičku. Najednou jsem uslyšel pláč. Otočil jsem se a uviděl jsem velmi milou dívku ve svatebních šatech. Přistoupil jsem k ní a zeptal se jí, co ji přimělo plakat v tak významný den. Začala plakat ještě hlasitěji a řekla, že se její snoubenec rozhodl na svatbu nepřijít.
Obecně byla situace stejná jako u mě. Neměl jsem co ztratit. Natáhl jsem k ní ruku a řekl: “Žádám tě o tvou ruku a srdce, prosím, staň se mou ženou! A slibuji ti, že tě nikdy nenechám tak hořce plakat.” A tak jsem se na ni podíval. Dívka se na mě překvapeně podívala, zmateně přikývla a mlčky mi podala ruku. Setřel jsem jí slzy a šli jsme k mým hostům. Představil jsem jim svou nevěstu.
Protože mou Sofii nikdo předtím neviděl, zatleskali nám. Nikdo kromě mé přítelkyně ničemu nerozuměl. Přiběhl ke mně a zasyčel mi do ucha, že jsem se zbláznil. Požádala jsem ho, aby mě neobtěžoval, ale rychle běžel na matriku a zařídil opravu jména a příjmení v matriční knize. Vzali jsme se; ukázalo se, že moje nevěsta je sirotek.
Na svatbě měla jen své kamarádky. Měli jsme luxusní svatbu. Žijeme spolu dodnes. Nic nepotřebujeme. Rodiče nám ale pomohli s bydlením. A pak se nám narodila dcera. A pak ještě jednu. Máme to nejdůležitější – lásku, úctu a vzájemné porozumění. Proč jsem se rozhodl podělit se o to? Protože jsem nedávno potkal Sofii. Byla to úplná náhoda. Poznala jsem na ní, že její život není jednoduchý. Začali jsme spolu mluvit. Dlouho se mi omlouvala a já jsem jí jen poděkoval. Jinak bych nepotkal tu nejlepší ženu na světě.
