Před čtyřiceti lety jsem udělala chybu, když jsem si vzala Pavla. I když byl pohledný, žít s ním byla výzva, kterou jsem nečekala. Navzdory matčiným varováním jsem byla rozhodnutá, že to bude fungovat. Začala jsem pracovat v zahraničí, zatímco Pavlo zůstal doma a tvrdil, že se nedokáže vyrovnat s cizími způsoby.
Snášela jsem útrapy, spala v kupce sena, rychle se učila nový jazyk a tahala z Polska těžké tašky s nezbytnými věcmi. Po celou tu dobu jsem byla stále slepě zamilovaná do Pavla. Na oslavě mých čtyřicátých narozenin mě hosté chválili. Ale Pavlo reagoval s opovržením a bagatelizoval mou práci, jako bych se v cizině jen flákala. To byla poslední kapka a já ho odehnala.
Pokračoval jsem v práci, vylepšoval náš dům, který byl postaven z mých peněz, a později jsem financoval svatbu svého syna a koupi nového bytu pro něj. V šedesáti letech jsem si po pracovním úrazu, kvůli kterému jsem byl týden v nemocnici, uvědomil, jak málo jsem žil sám pro sebe. Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem, že Pavlo opět bydlí v mém domě, a můj syn byl přesvědčen, že si to jeho otec zaslouží a že mu zbytečně ztěžuju život.
V jejich očích se moje oběti zdály být bezvýznamné. Dával jsem jim všechno a očekával jsem na oplátku jen lásku a úctu. Ve skutečnosti se mi dostalo nevděku a pohrdání. Léta práce ve prospěch druhých si vybrala svou daň a já se divil, kam se poděla pravda a spravedlnost v životě! Copak karma neexistuje?
