Minulý víkend zemřel můj bývalý manžel. Žili jsme spolu sedm let a před třemi lety jsme se rozešli. A dnes poprvé za poslední týden nebrečím. Celý týden jsem přemýšlela o dnech, kdy jsme žili spolu i odděleně.
Můj příběh však není o nás, není o letech, které jsme prožili, není o tom, jaký byl člověk. Pokusím se vést živé. Nejdřív. Milujte se, mluvte o lásce tady a teď. Neodkládejte to na později. On i já, oba a každý z nás zvlášť, jsme to odkládali na později. Já jsem čekal, až se opije, a on čekal na chvíli, kdy moje zraněná žena usne.
Lidi, berte ji takovou, jaká je, s jejím škytáním, neslaným borščem a žvaněním o kamarádkách! Holky, nevyčítejte mu jeho nedostatky a avantgardní chování v pátém bodě. Muže není možné držet na krátkém vodítku. Někdy je třeba dát muži svobodu, bez ní se z něj stane člověk.
Za druhé. Vlčice chrání hrdlo svého samce svým krkem, chrání ho před tesáky jiného vlka. Tak se má žít: když žena vytvořila rodinu, musí ji chránit v každé situaci a muž musí být připraven položit život, aby rodinu ochránil. Doma, v soukromí, si můžete říct, jak je hloupý. Ale pro zbytek světa se musíte postavit jeden za druhého. Za třetí. Když je on nebo ona unavená nebo skučí, když je na silnici mlha a led – nebo jakákoli jiná pohroma venku! Nepouštějte ho k volantu.
Seberte mu klíčky. Stačí, když za jízdy na chvíli zavře oči, a auto dostane smyk… Na závěr chci čtenáře tohoto článku vyzvat k životu. Žijte ze všech sil každý okamžik. Čas je v životě to nejcennější. Neplýtvejte jím. Každou chvíli získávejte znalosti a zkušenosti, dělejte to, pro co se rozhodnete (společně jako rodina, nebo dokonce každý sám za sebe), ne to, co se má dělat. Dávejte najevo všechny emoce, které máte, a milujte, aniž byste se ohlíželi zpět.
