Na podzim se Artem a Elena chtěli vzít. Krásný, nerozlučný pár. Byli stále spolu. Oddělovali se jen jednou za pár měsíců – on studoval ve městě na řidiče, ale i tak za svou láskou jezdil každý víkend. Do armády nenastoupil – nehodil se.
Olenina teta, která už byla v důchodu, jí hned po škole sehnala práci sekretářky na prestižním místě. A jejich osobní život se zdál být urovnaný.
Všichni tento báječný pár obdivovali. Artem byl vysoký, široký ramenatý, atleticky stavěný chlap. Měl velké černé oči a vlasy barvy dehtu.
Lena byla malá, štíhlá dívka s dlouhými řasami, modrýma očima, mramorovou pletí a blond vlasy. Oba rodiče měli ze svazku radost: připravili pro dívku věno a nedaleký dům, aby se o budoucí novomanžele starali. Loni v srpnu přijela žena s posláním pozvednout kulturní úroveň vesnice.
Proto shromáždila mladé lidi, otevřela dramatický kroužek a rozhodla se inscenovat Romea a Julii. Do role Romea byl bezpochyby vybrán Artem a roli Julie dostala Alla. Aleně nabídli, aby hrála kompars, ale ona to odmítla kvůli své zaneprázdněnosti. Artem se začal na zkouškách ztrácet a téměř se neviděli. Alla ho vždy žádala o pomoc, ale on jí vždy pomohl. Brzy si Artem a Alla začali vztah.
Hra měla u městského publika dobrý ohlas, a tak s ní cestovali po celém kraji. V listopadu se Artem a Alla vzali. Olena dala výpověď v práci a odešla do města. Pomáhal jí tam strýc (otcův bratr). Na jaře se Oleně narodil syn Hryc. Našla si práci a seznámila se se svým snoubencem se složitým německým příjmením. Thomas byl dobrosrdečný muž, který byl do Oleny bláznivě zamilovaný. Dnes jsou šťastnými prarodiči. Mají dvě vnučky, které hodně rozmazlovali. Snaše se to nelíbilo, chtěla je vychovávat po všech stránkách správně. Artem a Alla žili v hlavním městě. “Herečka” neměla v plánu zůstat na vesnici.
Olena o tom věděla. A nyní uplynulo mnoho let. Olena už dlouho nebyla doma u své rodiny a její bratr se odstěhoval do nedalekého městečka. Odjela ho navštívit, a než odešla, rozhodla se, že půjde na hrob svých rodičů. Olena uklidila hrob, položila každému z nich květiny a posadila se na lavičku. Najednou se někdo dotkl jejího ramene…
“Artěm, to je určitě on, ale jak!” Olena byla ohromená. “Ahoj, krásná Lino, ani trochu ses nezměnila,” řekl Artěm něžně tónem, který zněl, jako by se rozešli teprve včera, i když od té doby uplynulo pětatřicet let. “Zestárl jsem, ale táhne mě to k rodnému městu…
“Musíme našim rodičům postavit důstojné pomníky, aby měli všichni věčnou památku…” řekl Ivan a pak pokračoval: “Víš, Oleno, zdá se, že žijeme ve městě a všechno je v pořádku, ale já mám pocit, že jsem všechno udělal špatně. Zdá se mi, že jsem celý život žil pro špatný účel… S tebou mě láska inspirovala, cítil jsem se jistý, mohl jsem všechno.
S Allou to bylo jako v bažině, táhlo mě to ke dnu… Ukázalo se, že láska je jiná,” usmál se, “mám dobrý plat, dobré postavení, ale pořád jsem pro ni kluk z vesnice.
Neodpovídám jí. Mám pocit, že jsem svůj život prožil zbytečně: nepostavil jsem dům, nezasadil strom, neporodil syna… Alla je neplodná… nemohla porodit,” řekl Artem s touhou a smutkem. “Počkej,” Olena vytáhla fotografii, “podívej, nepřipomíná ti to někoho?
Artem oněměl, několik minut nedokázal nic říct. Byl to on, ale v mladistvém oblečení a s jiným účesem. “Proč jsi mi o tom neřekla?” “Změnilo by to něco? Gríša je hrdý chlapec, ví, že jsi jeho skutečný otec, nikdy jsem mu nelhal.
Vezmi si tu fotografii, je na ní jeho číslo. Požádal mě, abych ti ji dala pro případ, že ho potkám. Můžete si promluvit a lépe se poznat, to není problém. Musím jít, zítra odlétám. Přeji ti štěstí, a lásku, i když je jiná, si přece jen vybíráme…” Artem se posadil na lavičku, oběma rukama se držel za hlavu a všechno si vyčítal.
FacebookSdílet
