Před sedmi lety jsem přišla o manžela a nyní je mi dvaačtyřicet let. Můj syn a dcera už založili vlastní rodiny a odstěhovali se. Po jejich odchodu život ztratil své barvy. Nebyla jsem zvyklá být sama, nic mi nepřinášelo radost.
Když mi tedy můj přítel nabídl lukrativní práci v Itálii, souhlasila jsem. Rozhodla jsem se, že to je moje šance splnit si dlouholetý sen a koupit si dům u moře. Snila jsem o tom už od dětství. Ta myšlenka mě prostě zažehla, vdechla mi život. Práce zahrnovala péči o sedmapadesátiletého Roberta, který byl poměrně zámožný muž.
Před dvěma lety mu byla diagnostikována velmi nebezpečná nemoc. Musel podstoupit několik komplikovaných operací a nyní potřebuje rehabilitaci, aby se mohl postavit na nohy. Má tři dospělé děti. Přivítali mě velmi přátelsky a ubytovali mě v nejvyšším patře. S Robertem jsme si rozuměli, a to doslova i nedoslova.
Anglicky mluvím velmi dobře. Zpočátku byl opravdu velmi slabý, ale díky mému pečlivému ošetřování se každým dnem zlepšoval. Uzdravil se natolik, že se dokázal odlišit jako člověk a ze mě udělal dítě. Bylo to pro mě nepříjemné zjištění. První, co mě napadlo, bylo zbavit se tohoto dítěte.
Brzy budu mít vnoučata, není vhodná doba stát se znovu mámou. Jak by se na to dívaly moje děti? Kromě toho jsem se bála odmítnutí ze strany Robertových dětí. Co kdyby usoudily, že jsem otěhotněla schválně, abych si urvala kus dědictví? To vůbec není pravda. Nicméně Robert byl velmi šťastný, když se o mém těhotenství dozvěděl. Nabídl mi manželství a slíbil mi pohodlný život. Nevím, co mám dělat.
