Pracuji jako průvodčí v našem vesnickém autobusu a každé ráno jezdíme z vesnice do města. Cesta trvá asi dvě hodiny a naši cestující většinou nepřestupují. Všichni se navzájem známe, lidé jezdí do města za prací a večer každého odvezeme domů do jeho rodné vesnice. A pak, uprostřed cesty, do našeho autobusu vstoupila cizí společnost.
Musím říct, že jsem je předtím neviděl, možná si je lidé z města spletli. Bylo to pět lidí, tři muži a dvě ženy. Chovali se velmi vulgárně a všech pět páchlo výpary. Od takových společností bych se měl držet dál, ale musel jsem zaplatit jízdné.
Přistoupil jsem k vysokému muži s rohatým nosem a zdvořile ho požádal o zaplacení jízdného. Ten muž bez špetky úcty potáhl z doutníku a vyfoukl na mě kouř. Pak odhodil nedopalek na sedadlo a řekl: “Máte tady chlívek. Nejdřív si ho pořádně ukliďte a pak se rozhodnu, jestli vám zaplatím, nebo ne. A pak se celá společnost rozesmála. Takové chování dospělého muže mě mírně řečeno rozčílilo. Tak jsem ho požádal, aby zaplatil jízdné znovu. – “Copak nevidíte, že jsem postižený?
Podívejte, chybí mi jedna falanga na noze a mám tady doživotně zaručené bezplatné cestování. – “Vidíte, že jste invalidní i bez prstu,” odpověděl jsem.
-Co jsi říkal? Pojď sem! A pak se mě zastal náš důchodce Igor Stěpanovič. Přistoupil k tomu nezbedníkovi a okamžitě ho povalil na zem. Chvíli mu trvalo, než se zvedl z podlahy, nečekal, že ho stařík srazí na zem. Ale Ihor Stěpanovič se jich nehodlal vzdát, protože všichni ve vesnici víme, že byl v mládí boxerským šampionem. Ihor Stěpanovyč se přiblížil k druhému chlapovi a zkroutil mu ruku, takže zavýskl jako holka. – “Zaplaťte jízdné, hned!” nařídil jim bývalý boxer.
Drzé obličeje si daly dvojité su mu a vyběhly z autobusu. S takovým člověkem, jako je Ihor Stěpanovyč, není strašidelné dostat se do jakékoli situace, je dobře, že takového člověka v naší vesnici máme.
