Když jsem ležel na posteli a předstíral, že dřímám, slyšel jsem, jak můj syn mluví s mou ženou. “Ještě chvíli vydrž, drahá,” řekl syn, “už mu zbývá jen chvilka. Co se děje?
Dva nebo tři roky, to je všechno. A pak bude byt náš. Tato slova mě zasáhla až do morku kostí. Nemohla jsem uvěřit, že po vší lásce, úsilí a výchově, kterou jsem do svého syna vložila, o mně mluví takhle. Bylo mi teprve sedmdesát a oni mě chtěli zabít, protože potřebovali můj byt. Můj syn a jeho žena se k nám nastěhovali hned po svatbě a od té doby s námi žijí. Když moje milovaná žena ještě žila, cítil jsem se jako majitel domu.
Postupem času jsem si všiml, že můj názor nikdo neposlouchá a že se mnou jedná jako s nájemníkem, který se bude muset brzy vystěhovat, aby uvolnil místo mladému páru. Když se do mého domu nastěhovala snacha, doufal jsem, že se situace změní k lepšímu, ale bylo to jen horší.
Tak jsem se rozhodla, že už toho bylo dost. Nedovolím, aby se ke mně chovali jako k přítěži, která jim brání v bydlení v mém (prosím, všimněte si: mém!) bytě. Zavolal jsem starého kolegu, aby mi pomohl vyměnit zámek na dveřích, a pak jsme všechny věci odtáhli na chodbu. Když jsme se vrátili z práce, naši mladí zuřili. Snažili se dveře otevřít, ale ty se nechtěly pohnout.
Můj syn a snacha klepali na dveře a zvonili, ale já jsem je dovnitř nepustil. Věděla jsem, že by mě neposlouchali, a tak jsem se s nimi ani nepokoušela mluvit. O několik dní později mi syn volal, aby se omluvil, ale já jsem neměla zájem poslouchat jeho výmluvy.
Nemohla jsem mu odpustit, že si přál mou rychlou smrt, aby získal můj majetek. Měla jsem čest a důstojnost a odmítala jsem se smířit s takovou neúctou. Rozhodl jsem se prodat byt a přestěhovat se na vesnici, abych si tam užil nový život. Díky penězům získaným z prodeje nemovitosti jsem konečně mohl žít sám pro sebe, jak jsem vždycky snil. Věřím, že jsem udělal správnou věc a v mém jednání není žádné sobectví.
