Štěpán a Stefanie se milovali, co si pamatovali. Když byli malí, utíkali přede všemi na chrpová pšeničná pole, vymýšleli si tam vlastní pohádky, vyprávěli si je a šeptali jen jeden druhému, aby je nikdo kromě větru neslyšel… Vyrostli. Stefa byla den ode dne hezčí, rozkvétala, oči měla modré, vlasy zlatavé barvy obilných klasů, mezi nimiž byl jejich dětský ráj.
Měla po sobě spoustu pánů! Ale ona milovala svého Štěpána, obyčejného, malého, blonďatého, hnědovlasého, hnědookého kluka. Štěpán byl odveden na vojnu a Stefa zůstala čekat. Během služby se Štěpánovi stala nešťastná nehoda a zůstal s jednorukou nohou. Napsal Stefanii: “Potkal jsem tady jinou a zamiloval se do ní, tak žij beze mě. Stefana tomu nechtěla věřit. Nechtěla tomu věřit.
Ale Oleksij, syn bohatých rodičů a vnuk bývalého vedoucího kolchozu, tam byl. Byl pohledný, udržovaný a nikdy se od Štěpánky nehýbal. A ona se kvůli Stěpánkovu jednání tak zlobila! Představila si, že vedle něj je ještě jedna žena, a opřela se o tu druhou.
Motrona, Alexejova matka, o Štěpánku nestála. Byla to chudá dívka bez peněz v kapse a chlapci se kolem ní shlukovali. A Aljoša byl kolem ní jako telátko, důvěřivý Svatba byla tichá a Motře se její snacha nelíbila, a tak přemluvila manžela, aby ji na slavnost nevodil. Když Stefanie nesla dceru pod paží, vrátil se do vesnice jednoruký Štěpán. Všechno pochopila. Štěpán žil klidně s rodiči, našli mu práci na statku, a dokonce si za peníze, které si přivezl z Arménie, koupil auto. Snažili se, aby se už neviděli, i když to bylo těžké, protože dům Oleksijových rodičů, kde mladí lidé bydleli, byl ve stejné ulici jako Štěpánův.
Stefa porodila holčičku, která vypadala jako ona, jako dvě kapky vody. A tak to začalo. Nebylo dne, aby jí tchyně nevyčítala: to dítě není Leškovo, není jako on a celá jejich rodina! Stefa to snášela, manželovi si nestěžovala a jen jednou řekla, na co slyšela: “Nevšímej si toho, miláčku, tvoje matka potřebuje něco říct. Stefa se to snažila ignorovat celý rok, ale toho dne to tchyně přehnala. Štefanina zahrádka byla špatná, boršč přesolila a její “otrávená” dcera pořád kousala do třešňových koláčů… – Už nás neuvidíš, když není tvoje!” vykřikla Štefana. Motrya se mlčky odvrátila a předstírala, že něco dělá. Stefa si rychle sbalila věci a malí – kolik jich bylo?” – vyšli ven, minuli několik domů a zaklepali na Štěpánčino okno.
– Vezmi nás někam daleko, Štěpáne, protože tady pro nás život nebude. Štěpánova babička žila sama ve vesnici v sousedním okrese. Odvezl nás tam. Později dům opravili a babička zemřela, upravená a šťastná, že může strávit stáří se svými dětmi a prohodit pár slov se snachou a vnukem. Teprve několik měsíců po útěku se Stefa rozhodla poprvé navštívit své rodiče v rodné vesnici. V té době už vesničané bzučeli jako včely a ztratili zájem o své drama, protože všechno v životě je tak pomíjivé. Rozvedla se s Oleksiem a provdala se za Stěpana. Narodily se nám další dvě děti. Všechny už jsou dospělé. A stará Motria dožívá své dny se Štěpánem a Štefou. Vzali si ji, když byla na světě úplně sama. Dnes už Motrona ztichla a pokaždé, když před ni její bývalá snacha postaví talíř s voňavou polévkou nebo koláči, líbá Štěpánovi ruce.
