Dceři bylo deset let a mně 33, když nás její otec opustil. Zůstala jsem bez pomoci, bydleli jsme ve městě a vychovávat dceru a něco jí našetřit pro život bylo prostě nemožné, takže jsem pro sebe udělala těžké rozhodnutí: odejít do Německa za prací. Mám lékařské vzdělání, takže jsem tam snadno našla práci jako pečovatelka o starou paní.
Vrátil jsem se, když mi bylo 45 let a 12 let jsem pracoval v zahraničí. Teď mě dcera nepoznává, říká, že jsem ji opustila a že jsem nepoužitelná matka. Celou tu dobu žila s mojí matkou na vesnici, nepochybovala jsem o ní, je hodná a starostlivá, takže mě mohla snadno nahradit. Nemyslela jsem si, že je na tom něco hrozného, protože byla vždy pod láskyplným pohledem. Před několika měsíci mi maminka zemřela a já se vrátila domů. Rozhodla jsem se, že jí pomůžu všechno zorganizovat a vzájemně se v tomto těžkém období podpoříme.
Dcera studovala v Kyjevě, a tak jsem jí tam za vydělané peníze koupil velký třípokojový byt, blíž k centru. Dcera mě bohužel nechce uznat, stále jen opakuje, že jsem ji opustila, že jsem ji nikdy nenavštívila, takže nemám právo jí říkat mami. Snažím se k ní natáhnout ruku, ale je to marné jako hrách na stěnu: – Opustila jsi mě! Jak se opovažuješ nazývat se mou matkou!” opakuje moje dcera s nárokem. Copak si neuvědomuješ, že jsem to všechno udělala pro tebe?
Tehdy svobodní lidé nemohli přežít, takže jsem musel něco vymyslet. Několikrát týdně jsem ti volal a pak jsem si koupil telefon s kamerou, abychom si mohli povídat na videohovorech. Dělala jsem pro tebe, co jsem mohla, chtěla jsem, abys neměl o nic nouzi! Teď můžeš v klidu žít v hlavním městě, jak bych si to mohl dovolit, kdybych tady pracoval?
Mrzí mě, že moje dcera nechápe, že pro svobodnou matku s dítětem je téměř nemožné přežít na malém městě. Nechtěla jsem tam jít, abych ji opustila, jen jsem chtěla, aby měla život, který jsem já neměla. Ani v Německu jsem si nedovolila nic navíc, posílala jsem jim všechno, aby dcera mohla chodit na doučování, navštěvovat kroužky, kupovat módní oblečení a nejnovější elektroniku a nakonec i byt s nábytkem!
Sama za sebe jsem se rozhodla, že zůstanu u matky na venkově, ale s dcerou se chci ještě usmířit a ona se mnou nemluví čistě z principu. Je přesvědčená, že když jsem ji opustila, může mě teď opustit a ani mě neposlouchat. Dokonce mluví, jako bych v jejím životě nikdy nebyla. “Ty nevíš, jak je těžké být matkou! “Až se jí staneš, až mě pochopíš, pak si budeme mít o čem povídat!” – Kdo ti řekl, že se chci stát matkou?
Budu žít sama pro sebe, nikoho nepotřebuju. Možná za to můžou všechny dnešní děti, které myslí jen na sebe a jsou na všechny pořád zlé a dělají všechno špatně? Například je dokonce proti tomu, abych měla osobní život. Můj starý přítel, dlouholetý vdovec, mě začal často navštěvovat, povídali jsme si, nabídl mi společné bydlení, to by mi nevadilo, ale dcera se ještě víc rozčílila, začala křičet, že se mnou přeruší veškeré kontakty. Co mám teď dělat?
