Nejsem blázen a nejsem špatná babička. Jen jsem ze všeho unavená. Ano, nedala jsem maliny vnoučatům, ale vyudila jsem si je pro sebe. Celý život jsem se hrbila a teď žiju ze zaslouženého důchodu. Proč musím na zádech nosit celou rodinu? Už mi není čtyřicet let.
Moje dcera a její manžel si nedávno pronajali byt. A zatímco bydlí se mnou, sedli si mi na krk a svěsili nohy. Nedávno ti dva zaplatili poslední peníze za byt. Teď sedí na mém důchodu. Platím nájem, platím jídlo, platím všechno.
Ještě že mám ještě pytel brambor, řepu a své závitky, které jsem si také vyrobil za své peníze. Už mě nebaví jíst vodovou polévku. Byla jsem unavená ze všeho. Tohle je už potřetí, co je moje dcera v dekretu. V práci už ji nikdo nepotřebuje – není cenným zaměstnancem. Firma, kde pracovala, už zavírá, a ona tam chodí dál: “Nechoď sem”. Ona to nechápe.
Její manžel je na tom stejně; firma, kde pracoval, zkrachovala. Nyní tento závislý, stejně jako jeho žena, hledá práci. Je také tak náročný, chce práci blízko domova, s dobrým platem. Celé dny tráví poflakováním:
Asi hledá práci svých snů. Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat. Zrovna dneska jsem přišla z trhu, někdy v té době, a rozhodla jsem se vzít si nějaké maliny. Mám je moc ráda. Přišla jsem domů a umyla je. Šla jsem a vzala si knížku, chtěla jsem si sednout a číst si. A vtom přiletěla ta vnoučata. Rozhodli se, že mi vezmou maliny. Křičela jsem na ně. Šli za matkou, aby si z ní dělali legraci. Přišla dcera a volala mě k svědomí. Řekla, že jsou to děti, že žijeme v jednom domě, že se musíme dělit. Vynadala mi jako holce. Nevydržela jsem to a všechno jí řekla. Dceru jsem vychovala sama, dala jsem jí všechno. Ona se vdala a já ji teď musím živit spolu s jejími dětmi a manželem. Byl jsem dlouho mladý.
