Před 22 lety jsem se přestěhovala do Itálie, kde jsem zanechala finanční problémy a rozpadlé manželství na Ukrajině. Motivací mi byla moje malá dcera Julie.
Zpočátku jsem ji nechal u její matky a sám jsem se snažil vyrovnat s obtížnými životními podmínkami v Itálii. Přespával jsem v parcích a na nádražích, plný naděje, že Julii zajistím lepší život. Po čtyřech těžkých letech jsem s pomocí laskavého Itala přivezla Julii do Itálie.
Dařilo se jí dobře, chodila do školy a pak na vysokou školu. Byla jsem rozhodnutá nedopustit, aby moje dcera čelila stejným potížím jako já, a byla jsem šťastná, když se provdala za Němce a usadila se v Německu. V Itálii jsem také našla lásku, a to s Robertem.
Ale po jeho nedávné smrti mě jeho děti donutily odejít.K mému zděšení mi dcera chladně navrhla, abych se vrátila na Ukrajinu, pokud už nechci pracovat v Itálii.
Její lhostejnost mě hluboce ranila vzhledem k tomu, co jsem pro ni obětoval. Na Ukrajinu se vrátit nechci, matka je pryč a náš starý dům se stal neobyvatelným. Zlomen dceřiným nevděkem teď nevím, co dál…
