Šel jsem na nádraží. Chtěl jsem jet na pár dní do města. Na nádraží jsem uviděl těhotnou dívku. Byla velmi mladá, krásná, seděla, dívala se z okna a tiše plakala. Vypadala zmateně. Vedle sebe měla malou tašku, ale něco mi říkalo, že nečeká na vlak. Odjel jsem v pondělí a vrátil se až za pět dní. Dívka také seděla na stejném místě. Rozhodl jsem se k ní přistoupit a promluvit si s ní.
Očividně potřebovala pomoc. “Promiňte, děvče, jste v pořádku? Já jen, že tě tu nevidím poprvé a že jsi tu asi celou tu dobu.” – Vyhodili mě z domu. Bydlím tady,” řekla dívka a po tváři se jí kutálely slzy. Začal jsem se jí vyptávat na podrobnosti jejího života.
Ukázalo se, že dívka je sirotek a jmenuje se Eva. Rozhodl jsem se Evu pozvat k sobě domů. Najedla se, zahřála a pak mi vyprávěla svůj životní příběh. Když jí bylo dvacet, přijela do velkého města, potkala svého budoucího manžela, obyčejného muže.
Jejich vztah se rychle vyvíjel a brzy se k němu nastěhovala. Ten muž ji často týral, protože věděl, že ji nemá kdo chránit. Zdá se, že muž s ní nechtěl založit rodinu, a tak když zjistil, že je těhotná, vyhodil ji z domu. Odešla na nádraží a nádraží se stalo jejím domovem. Jde však o to, že brzy porodí a ve vesnici není ani pořádný lékař, který by jí porodil děti.
Rozhodl jsem se, že bude žít se mnou a já jí budu pomáhat, jak jen to půjde. Požádala jsem o pomoc své přátele a známé. Přinesli dětské oblečení, lahvičky, ponožky, a dokonce se jim podařilo sehnat kočárek. Brzy se Vasylyna narodila. Když šla holčička do školky, sehnala jsem Evě práci v továrně. Osvědčila se jako profesionálka ve svém oboru a brzy byla povýšena na vedoucí. Eva a Vasilina se staly nedílnou součástí mého života a pro mě důležitými lidmi.
Vasilina mi říkala babičko a Eva mi říkala mami. Nedávno Eva dokonce dostala nabídku k sňatku od syna ředitele závodu. Ten chlap je velmi milý, moje holky jsou v dobrých rukou. Často mě navštěvují. Jsem jim velmi vděčná, že mě ve stáří nenechávají samotnou.
