Je mi už 68 let. Mému manželovi bylo právě 70 let. Máme syna a dceru. Oba jsou ženatí a žijí ve městě. Oleg má tříletou dceru a Olesja šestiletého syna. S manželem žijeme na vesnici. Mít vlastní dům je pro nás stále nejlepší možnost. Můžeme chodit na dvůr a pracovat.
Máme vlastní zahradu, slepice a můžeme dávat vnoučatům domácí, čerstvé jídlo. Ne jako teď v těch obchodech. Celou dobu jsme šetřili peníze. Chtěli jsme úspory rozdělit mezi obě děti. Vždyť je budou potřebovat. Také jsme se chtěli o náš dům podělit rovným dílem. Bylo by asi nespravedlivé přepsat ho na jednu osobu. Tak jsme se s manželem dohodli. Částka už byla poměrně velká. Jednoho dne přišly děti na návštěvu a my jim řekli o našem rozhodnutí. Zdálo se, že se vším souhlasí. Ale tuším, že zeť se snachou už tolik ne. Když odjeli, pustili se do práce. Později jsme oba onemocněli.
A bylo to vážné. Leželi jsme, neschopni pomoci sobě ani sobě navzájem. Zavolali jsme naše děti. Dcera řekla, že okamžitě přijede. Syn nejdřív telefon nezvedal, pak to zvedla snacha a řekla, že manžela nemůže pustit. Mají malé dítě, musí s ním pomáhat a mají spoustu domácích prací. Olesia přijela za půl hodiny.
Přinesla spoustu jídla a ovoce. Přivedla také svého zetě. Je to přece lékař. Vyšetřil nás. Její dcera poslala manžela domů, ale ona se rozhodla zůstat s námi, dokud se neuzdravíme. Ošetřovala nás. Dokázala se o nás postarat, vařila nám, a dokonce nám pomáhala i se zahradničením. Samozřejmě nás to dojalo. Slyšeli jste, že vnuk opravdu chce samostatný pokoj? A oni žijí v malém jednopokojovém bytě. Podařilo se nám půjčit si na splátky, co se dalo, abychom se mohli hned nastěhovat. Ale teď chlapec roste a dcera ani zeť nemají peníze na nové bydlení. Olesja to řekla bez zaváhání.
O nic nežádala. Takže jsme ani neuvažovali o tom, že bychom v rozdělení majetku něco měnili. Když jsem však potřebovala pomoci s odvozem brambor na trh, syn opět odmítl. A dcera se ani nezeptala, prostě přiběhla. Pak už jsme s manželem nepochybovali. Rozhodli se přehodnotit své názory. Ani jsme nepřemýšleli o tom, co si o nás pomyslí ostatní. Zavolali jsme děti k nám domů. Řekli jsme, že si o penězích, které jsme jim chtěli dát, promluvíme. Můj syn a snacha na tuto otázku okamžitě zareagovali. Přišli jako první.
Dcera přišla o něco později. Seděli tam s nadšením a čekali na naše rozhodnutí. Řekli jsme, že dceři dáme všechny úspory hned, aby si mohla koupit velký byt. Náš syn už měl velký životní prostor, protože zpočátku bydlel s námi. A po naší smrti ať si Oleg a Olesja rozdělí dům napůl. Co si o tom myslíte? Bylo to správné rozhodnutí?
