Chci vám, milí čtenáři, vyprávět svůj příběh, v němž jsem velmi vděčná své tchyni za to, že mi pomohla pochopit, že mě můj manžel vůbec nepotřebuje.
A byla to právě ona, kdo mi pomohl se s ním rozvést. Pomohla mi v tom nejtěžším období, kdy jsem byla na duši velmi unavená. Své manželství jsem považovala za šťastné. Patnáct let je velká část života.
A když jsme se pohádali, raději jsem o tom řekla tchyni. Ostatně Ludmila Andrejevna mi vždycky připadala jako téměř dokonalá tchyně a laskavý člověk. Často se mě zastávala a říkala svému synovi, že rodinné štěstí je trpělivost a schopnost vzájemně se domluvit.
I když se mi narodilo dítě, měla jsem po boku svou matku, a ne manžela, ale svou drahou tchyni. Moji rodiče pracovali a přijeli jen na týden. A moje matka Ludmila bydlela v sousedním domě. To ona mi říkala, co mám s miminkem dělat, a učila mě, jak ho koupat a krmit.
Ale zároveň se nám nevěnovala, nikdy nás neobtěžovala. Byla už dlouho bez manžela. Proto měla za milovaného manžela Ivana – nebyl to špatný muž, mnohem mladší než ona. Ale po další služební cestě se k nám Ludmila Andrejevna vrátila ne sama. Ukázalo se, že se zamilovala. Ne do ledajakého, ale do cizince. O tři roky později se přestěhovala ke svému novému muži. Měli jsme o ni strach a radost zároveň. Navíc jsme jí byli velmi vděční. Vždyť nám také přenechala svůj byt k užívání. Rozhodla se hrát na jistotu a neprodávat ho, ale nechat si ho, aby se do něj mohla vrátit, kdyby jí život nevyšel.
Tak se stalo, že naše rodina měla jako další příjem peníze z pronájmu domu. Ale právě tento dodatečný příjem byl prvním špatným budíčkem. I když přesnější by samozřejmě bylo říci rozdělení tohoto příjmu. Můj manžel se začal chovat tak, jako by to nebyla jeho matka, kdo nám pomáhá, ale on sám začal vydělávat mnohem víc.
Neustálé hostiny a společnost přátel. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to není nejlepší způsob společného života, ale neustále jsme se hádali. Peníze šly jako voda do písku. Navíc měl nového koníčka – rybaření. Lodě, motory, speciální oblečení a přívlačové pruty. To všechno bylo velmi drahé a on si kupoval to nejlepší ze všeho a předváděl to svým přátelům a známým.
Došlo to tak daleko, že příbuzní, kteří mi pomáhali, když jsem byla na mateřské dovolené, mě a mé dítě téměř živili. Přijela nás navštívit Ludmila Andrejevna. Viděla to všechno, snažila se se mnou a se synem promluvit. Snažila se nám říct, že neděláme správnou věc, že pokud budeme takto pokračovat, nebudeme moci udržet naši sedmičku. Ale můj manžel nechtěl nic poslouchat.
A já se často nudila sama doma. A pak se stala zvláštní věc. Když přijela tchyně, opět mě na to neupozornila. Přijela k nám taxíkem a my o její návštěvě nic nevěděli. Já jsem se starala o dítě. Manžel odjel na další rybářskou výpravu a byl několik dní pryč. Měla jsem z tchyně velkou radost, protože mi vždycky pomáhala, nosila nám různé dárky a dobroty.
Tentokrát se však věci nevyvíjely podle obvyklého scénáře. Nejprve se mě zeptala, proč nechávám manžela pořád chodit na ryby a nepožádám ho, aby nám pomohl. Vysvětlila jsem mu, že mě neslyší a všechno končí hádkami a nedorozuměními. I když zůstane doma, nespěchá s pomocí. A celým svým vystupováním dává najevo, že byl nucen vzdát se odpočinku a dobrého výletu. A celý víkend do mě rýpe, takže mu nemůžu nijak vyhovět. “Tak proč je všechno tak zaneřáděné a neuklizené, když si to děláš sama?” zeptala se moje matka Ludmila. Byla jsem zmatená. Nikdy předtím nic takového neřekla a tentokrát se ke mně nechovala zdvořile a jemně.
Od té doby jako by tchyni někdo nahradil. Přestala mi vůbec pomáhat a měla nekonečné poznámky k úklidu a ze všeho mě obviňovala. Moje drahá druhá matka se změnila v chladnou a bezcitnou osobu. Dokonce i můj manžel se mě začal zastávat a říkat, že nejsem tak špatná hospodyňka. I když to nedělal často. A nechtěl se s ní hádat, protože tu ženu mám moc ráda a vážím si jí. Takže teď měl další důvod jít s přáteli k řece. Další příjezd tchyně byl konečnou tečkou. Dítě bylo nemocné a špatně spalo, manžel mě opět nechal bez pomoci a Ludmila Andrejevna začala strkat nos do koutů a koupelen, které nebyly dobře uklizené.
Když se manžel vrátil, položila jsem mu jasnou otázku: buď přehodnotí svůj postoj k rodině, bude mi pomáhat a chránit mě, nebo odejdu. Už jsem prostě neměla sílu. Manžel se však zachoval zcela sobecky. Řekl, že jako žena bych si neměla klást podmínky, ale snažit se za každou cenu zachovat oficiální manželství. A že mi nepřísluší dávat příkazy. Ani nevím, jak popsat, co všechno jsem v tu chvíli cítila. Ještě téhož dne jsem si sbalila věci a odjela k rodičům. Můj manžel se přišel usmířit až o dva týdny později. Ale už jsem ho nepotřebovala. Během této doby jsem si v domě maminky a tatínka vzpomněla, co to znamená žít jako rodina. Rozvedli jsme se téměř o dva roky později. Teprve po čtyřech letech, když jsem měla nového muže, jsem si mohla uvědomit, jak inteligentní a moudrá Ludmila Andrejevna byla. Ne nadarmo na mě začala při svých návštěvách tlačit.
Snažila se pochopit, zda je její syn připraven postavit se za svou vyvolenou. Zda je připraven chránit svou rodinu před cizí osobou. To už ho ale nezajímalo. Jen se před námi schovával a utíkal na své rybářské výpravy. A ona si uvědomila, že naše manželství se už dávno rozpadlo. Jen my se bojíme to ukončit, bojíme se zničit obvyklý, byť nudný způsob života. Teď už tchyni chápu a jsem jí za rozvod vděčná. Teď mi neustále volá, když přijede na návštěvu. Přináší spoustu věcí a dárků pro mé dítě i pro mě. Mám ji moc ráda, je to pro mě blízký a drahý člověk. Maminka Liudmyla říkala, že nás nikdy neopustí, jsme pro ni nejbližší lidé a vždy nám pomůže. Může počítat i s mou pomocí. Jsem této ženě velmi vděčná.
