Pocházím z malého města, ale kvůli studiu jsem se přestěhovala do hlavního města, kde jsem se seznámila s Davidem, rodákem ze Zakarpatí. Naše láska vedla k rychlému sňatku a David mě přivedl do své vesnice a slíbil mi velký a útulný dům a šťastný život. Když jsem přijela, byla jsem ohromena velikostí domů, včetně Davidova rodinného domu. Vesničané si vydělávali peníze hlavně prací v Česku a utráceli je za stavbu obrovských domů.
Vřele mě přivítala tchyně, která uklidnila mé obavy z přestěhování z městského bytu do vesnického domu a z celkové změny životního stylu. Iluze v mé hlavě se však rozbily, když jsem zjistil, že tyto obrovské zámky jsou jen fasády, za nimiž lidé nebydlí, ale předvádějí své bohatství.
Měli jsme bydlet ve zchátralé chatrči s veškerým vybavením venku, zatímco hlavní dům, plně zařízený a zrekonstruovaný, zůstal zamčený a opuštěný.
Nikdo tam nežil, aby neztratil svou krásu. Několik měsíců jsem snášel tento zvláštní způsob života a snažil se vyrovnat s paradoxem našich podmínek.
Nakonec jsem Davida požádala, aby se přestěhoval do nového domu, ale když nesouhlasil, musela jsem mu dát ultimátum v podobě rozvodu. Místo pochopení mě David obvinil z nevděčnosti, že si nevážím své “šťastné” situace. Nechtěla jsem se podřídit jejich pokřiveným normám, a tak jsem se s Davidem rozvedla. On byl možná se svým životním stylem spokojený, ale já jsem se nemohla vzdát svého pohodlí kvůli takovému divadlu.
