Po otcově smrti nevlastní matka Šuru vyhodila z domu. Muž, který ji časně ráno probudil, jí nebyl cizí. Šura prožila šťastné dětství, dokud její matka nezemřela. Její otec měl Shuru velmi rád, vychovával ji a rozmazloval. Měli sousedku Taťánu. Ta sice krásou neoplývala, ale o Šuru se starala, dávala jí dárky, a tak ji měl dívčin otec rád. Rozhodl se, že Taťána bude pro jeho dceru dobrou matkou, a oženil se s ní.
Brzy nato žena otěhotněla a porodila dvojčata. Poté se Taťána o Šuru postupně starala a udělala z ní chůvu pro své syny. Otec Šuru vyčlenil, protože byl jediný, kdo ji měl. A to macechu rozzlobilo. O několik let později zasáhl smutek. Otec byl lesník a jednoho dne ho v lese napadl medvěd. Bylo to pro něj číslo. Nebyl nikdo jiný, kdo by Šuru ochránil.
– Vypadni z mého domu,” křičela Tatiana. – “Ale kam mám jít v téhle vánici?” vykřikla. – “Jdi k tetě Leně. Šuřini bratři se k ní rozběhli, objímali ji a prosili matku. -Váš otec je pryč. Jak vás mám živit? Nerozčiluj mě, jdi do svého pokoje. Odvedla Šuru ven. Znala cestu do vesnice, k domu tety Oleny, a šla lesem, asi dva kilometry daleko. Šura šla a plakala. V tenkém kabátě, který tu Taťána nechala, jí byla zima. Brzy si Šura všimla, že se ztratila. Byla velmi unavená a rozhodla se, že si sedne a odpočine si. Aniž by si to uvědomila, usnula a zdálo se jí o rodičích: otec s ní házel a matka ji tahala za ruku a říkala: “Vstávej, dcero, spadneš. Ale Šuročka se ve snu cítila dobře.
Nechtěla se probudit.” “Vstávej, vstávej!” něčí hlas přiměl Šuru k probuzení. Bylo to, jako by ji někdo třásl za ramena. Šura otevřela oči a uviděla starého muže s dlouhými černobílými vousy. “Ty jsi Santa Claus?” zeptala se dívka se smíchem. Pojďme k tetě. Není to daleko,” řekl dědeček a přikryl ji svým kabátem. – “Ale vždyť budeš mrznout, dědečku, ne?” “Já už nikdy mrznout nebudu,” řekl a smutně se usmál. Brzy došli k tetinu domu. Šura vběhla do domu a padla tetě do náruče. Otočila se a dědeček byl pryč. Teta Olena zabalila dívku do deky a dala jí čaj. Zahřála se a ospalýma očima se podívala na tetu, která neustále mluvila a zlobila se na Taťánu. Najednou se dívčina
Zamrzne. -Co se vrátí? Vypadá, že je nemocná!” řekla teta a uložila ji do postele. Ráno Šura tetě všechno vyprávěla. Taťána Elena se zamyslela, pak vytáhla staré album a začala si ho prohlížet. Najednou Šura uviděla známou tvář. “Támhle je, ten starý muž s plnovousem. Ale ten už dávno zemřel. Když jsme byli děti, prababička nám o něm vyprávěla. Mysleli jsme si, že je to pohádka. A začala nám vyprávět, že pradědeček byl bohatý muž a chtěl, aby si jeho dcera vzala muže jejich věku. Ale dcera se zamilovala do Silantia, který byl prostý lovec. Jeho dcera se Silantiem otěhotněla a on je musel odvést pryč. Odstěhoval je od sebe do staré chýše.
Jednoho dne přišel otec za svou vnučkou s dary a jídlem. Sedli jsme si ke stolu, pili čaj a on řekl: “Ty jsi hrozný zeťák! Tvůj dům je zřícenina. Sedíme tu a mrzneme.” “Za chvíli budeš v teple, milý tcháne,” řekla Silantiy a začala se oblékat. – “Nechoď do lesa, zmrzneš. Srdce mám v háji.” Jeho žena vyskočila na nohy: “Nech ho jít! Je to muž, nebo ne?” odpověděl tchán. Tak našli Silantii až na jaře, jak sedí na saních s dřívím. A babička otce proklela. Celý život žila s láskou ke svému Silantii. To je vše, Šuročko. Tak ti pradědeček pomohl a ty budeš žít dlouho a šťastně. Od toho dne se Šuročka dívá na pradědečkovu fotografii a říká: “Děkuji ti, dědečku. Nezapomenu na tebe.
