Innu, která se vrátila od rodičů, její manžel nepotkal. Na nádraží. To se stalo podruhé. Pokaždé se vymlouval. Je to práce nebo neodkladná schůzka…
U vchodu na nádraží stála pětatřicetiletá smutná žena. – Necítíte se dobře?” – Přistoupil k ní čtyřicetiletý muž. – Smutný. Muž jí nevyšel vstříc. – Nezlobte se. Říkal, že se necítí dobře. – Vidíte, že se necítí dobře. Dovolte mi, abych vás svezl. Jmenuji se Anton… – A já jsem Inna… – Serhiji, čí pudr a rtěnka jsou v naší ložnici? – Nevím. Já se nelíčím,” mávl muž rukou a vyšel na balkon. V tu chvíli mu na mobil přišla zpráva: “Miláčku, nechal jsem ti tu pudr a rtěnku. Tvoje Toma!”
Teď už je jasné, proč jí manžel nevyšel vstříc – snažil se zahladit stopy po zradě, ale neudělal to. Ještě téhož dne Inna vyhodila manžela z domu a podala žádost o rozvod: “Místo abys vyhodil svou ženu, přišel jsi za mnou.” “Ale tohle je její předmanželský byt, jak ji můžu vyhodit?” řekl Sergej.
Tak se můžeš soudit o polovinu bytu a budeme mít vlastní byt,” trval na svém Toma. Inna jela domů z práce posmutnělá. Serhij zavolal a řekl, že si nárokuje půlku jejího bytu. Buď mu zaplatí polovinu ceny bytu, nebo se do něj nastěhuje se svou přítelkyní.
Z mužovy drzosti se jí zatočila hlava a zastavila auto, aby se vzpamatovala. “Dobrý den,” přistoupil k jejímu autu Anton, “vidím, že máte zase potíže. Jak vám mohu pomoci? Inna mu řekla o manželově telefonátu: “Mám dobrého právníka. Ten případ vyřeší tak, že vašemu manželovi nic nezůstane. O měsíc později soud Serhijovu žalobu zamítl.” – Děkuji ti, Antone. Jsi můj anděl strážný. – Víš co, Inno? Měla by sis mě vzít. Vždyť jsem se do tebe zamiloval na první pohled. A tvůj anděl strážný bude vždycky s tebou. – Jestli vždycky, tak souhlasím.
