Karinin manžel zemřel, když jí bylo 67 let. Celý rok žena téměř nevycházela z domu. Svého manžela milovala a jejich láska časem jen sílila. Karinin život ztratil smysl. Chtěla se s manželem co nejdříve znovu setkat. Za tímto účelem si dokonce našla nepřímou cestu: Karina už šest let bojovala s cukrovkou a nyní z domu vycházela jen pro sladkosti – snědla jich tuny. Cukr byl pro ni tabu. Nyní čekala, až se nemoc projeví, ale navzdory všem sladkostem, které snědla, měla hladinu cukru v normě.
Karina musela jít dál svým životem. Teď ale žila za dva. Její jediná dcera a její rodina žily v jiné zemi. Svého zetě viděla čtyřikrát a vnoučata méně, jen třikrát. Dcera se zetěm se zdráhali pozvat Karinu na návštěvu, ale život v cizí zemi, kde se nemluví vaším jazykem, kde jsou jiné hodnoty, úplně jiný svět, jiní lidé a způsoby, se jí zdál horší než samota. “Měla by ses vdát,” radili jí přátelé, “je těžké žít sama a nemáš žádný důchod. Kamarádky Karinu seznamovaly se svobodnými muži, z nichž Karina Fedorovna měla jediný pocit – lásku.
Nebyla však zvyklá žít sama. Po všech těch letech jí to nešlo. Požádala proto dceru své kamarádky o pomoc při psaní inzerátu na internetu. “Hledám svobodnou, nejlépe starší ženu, která by se mnou žila. Jsem veselá, klidná, pohodová babička,” stálo v inzerátu. Druhý den jí někdo zavolal: “Volám kvůli inzerátu. Je vaše nabídka stále platná? Pak další telefonát kvůli tomu samému. Příběhy Ziny a Chrystyny byly podobné Karinině. Tři staré ženy si rychle padly do oka.
Měly společné zájmy, oblíbené televizní pořady a místa. Bydlely v Karinině domě. Vyzvedávaly si zarnlata ve stejné pokladně. Jednou týdně chodily do kina nebo do divadla, chodily na výlety a občas navštěvovaly různé workshopy a výstavy ve městě. Tak to bylo celých sedm let. Zina a Kristina pronajímaly své domy. Za získané peníze si přidali k úsporám a koupili si dům na venkově a auto. Všichni tři nyní žijí, nikoliv existují. Spojila je společná bolest. Spojovala je osamělost.
