Zpočátku dostávala dopisy od nejrůznějších nechápavých lidí, takže ji ani nenapadlo na ně odpovídat, nebo odpověděla jen jednou za čas. A pak se objevil on – prostě jako princ, čestné slovo. Hezký, vážný, zdvořilý – přesně takový, jakého potřebovala.” “Lidko, musíš si ho vzít,” řekly jí kamarádky, “takoví jedinci se na cestách neválí. A ona se rozhodla – šla na rande. Artem jakoby z čistého nebe přišel večer pro věci, které si nechal vzít. “Kam jdeš?” zeptal se sklesle. “Do toho ti nic není,” odpověděla Ludmila. Artem se zamračil a řekl: “Ludmilo, kolikrát ti mám opakovat, že jsem vinen, uznávám to, ale můžeš dát člověku druhou šanci? I stát dává každému šanci polepšit se, a my nejsme cizí.” “Ať ti stát dá šanci,” odsekla mu Ljuda. Artem stál uprostřed obývacího pokoje tak zmateně, že jí ho bylo skoro líto. Pak si ale vzpomněla na kožich na chodbě a odvrátila se. “Ludo, můžu tady zatím nechat foťáky?” zeptal se. “Potřebuju dát na dveře zámek, protože se bojím, že mi je někdo ukradne. Ludmila koupila byt, než se vzali, a Artem investoval všechny peníze do svého koníčku a hlavního zdroje příjmů – objektivů a fotoaparátů.
Momentálně bydlel v pokoji na koleji, kde měl za sousedy nepříliš spolehlivé studenty, takže se tam bál vzít fotoaparáty. “Nech to být,” pokrčil Lyuda rameny. Rande bylo prostě kouzelné. Nikdy v životě jsem na takovém rande nebyla. Tenhle Vladislav byl opravdu princ z pohádky. Choval se velmi slušně, na Ludmilu netlačil a chápal, že potřebuje čas, aby se vzpamatovala z rozvodu. A proto ho pozvala na čaj – doopravdy, bez jakýchkoli narážek. Šli spolu do cukrárny a vybrali si nějaké zákusky, bylo to moc hezké. Pak přišli domů a ona uvařila výborný čaj, který přivezla kamarádka z cesty do Indie. To bylo to poslední, co si pamatovala. Probudila se uprostřed noci a měla velkou žízeň. Odplazila se do kuchyně, napila se vody a šla si zase lehnout. Když se ráno probudila, zjistila, že tam nejsou ani její šperky, ani peníze, které měla uložené v matčině dřevěné krabičce, ani Artemovy fotoaparáty. Zvlášť za ty poslední se styděla, i když jí bylo neméně líto náušnic s drobnými diamanty, které jí dal otec k maturitě, a elegantního náramku, který zdědila po babičce. Jediné, čeho nelitovala, byl její snubní prsten.
Okamžitě se Artemovi přiznala, co se stalo – nemělo smysl to tajit, řekla to policii; nevynadal jí a dokonce odmítl vzít peníze za kamery. “Jak budeš pracovat?” strachovala se. “No, jednu mám s sebou,” odpověděl Artem, “nějak to zvládnu. Ljuda mu stále posílala peníze z každé výplaty – nechtěla mu zůstat dlužná. Na Silvestra mi řekl, že letí do Thajska fotit turisty, i když to prý bylo nelegální, ale Artemův kamarád to dělal už několik sezon. “Možná tam i zůstanu,” přiznal Artem. O tom, že se přestěhuje do teplých krajin, mluvil už dlouho, ale Ludmila byla vždycky proti. Nakonec jí nechal dárek a řekl jí, aby ho rozbalila na Silvestra. Ludmila samozřejmě neodolala – otevřela ho hned, jak odešel. Byly tam ztracené náušnice a náramek.
A vedle něj pohlednice: “Prošla jsem všechny zastavárny a našla tvé šperky. Informoval jsem policii. Našel jsem i tvůj snubní prsten, ale myslel jsem, že bys ho nerada viděla.” Ludmila seděla a dvě hodiny si prohlížela své poklady. Připadalo jí, že manželovi nikdy neřekla, že jsou pro ni nejdůležitější – jak to mohl vědět? Proč nehledal náhrdelník, který jí dal ke třetímu výročí jejich svatby? Opravdu ji znal tak dobře? Taxík se řítil na letiště, jako by mu narostla křídla – není divu, že Ludmila slíbila trojnásobné jízdné. Bylo dobře, že letiště bylo blízko. Ale stejně měla zpoždění: když vběhla dovnitř, letadlo právě končilo nástup. Artem odletěl do svého Thajska. Možná to tak bylo nejlepší. Vyčerpaně se posadila na sedadlo, aby popadla dech a objednala si taxi zpátky. A pak… “Ludmilo?” uslyšela: “Co tady děláš? Stál tam Artem s kufry a fotoaparáty.” “Chtěla jsem vrátit svůj prsten.” Po tvářích se jí kutálely zrádné slzy. “Proč jsi neletěla?” “Chtěla jsem ti vrátit prsten,” usmál se Artem. O měsíc později spolu odletěli do Thajska, i když jen na dva týdny. Někdy se opravdu vyplatí dát druhou šanci.
