K pokladně přistoupila stará paní se zbožím na vozíku. Vypadala jako z vesnice. Prodavačka zkontrolovala zboží, vložila je do sáčku a oznámila částku: “To bude dva tisíce tři sta čtyřicet. “Tady se nedá platit telefonem,” řekla pokladní. “Čím to je, že u nás ve vesnickém obchodě to jde, ale v supermarketu v hlavním městě ne? Platíte buď kartou, nebo hotově.”
– Doba kamenná, – zabručela stará paní a sáhla do peněženky pro plastovou kartu. Vytáhla ji a vložila do platebního terminálu.
“Vložte ji tam znovu,” vyžádala si pokladní a pak křikla na kolegyni: “Anko, zkontroluj spojení s bankou!” “Není tu internet!” zařvala pokladní jménem Anka.
– Jak?! V hlavním městě není internet? To snad nemyslíte vážně! “Odkdy je tady ta vaše bouda?” zlobila se stará paní. “Budete muset zaplatit v hotovosti,” řekla pokladní. Stará paní proklínala hlavní město, tento supermarket i lidi z IT, ale přesto sáhla do peněženky a vytáhla stodolarovou bankovku. “Děláte si legraci? Dejte mi správné peníze!” dožadovala se pokladní.
“Co je na tom špatného?” stará paní byla překvapená. “Prodáváme jen peníze našeho státu. Cizí měnu nepřijímáme!” řekla pokladní důležitě.
– “Náš stát mi vyplácí důchod na kartu. Vy nemáte přístup na internet. Nevím, jak mám platit kartou! “Zaplaťte, nebo zboží vraťte.” – Prostě utekla. Přijel jsem si to koupit ze své vesnice! Kdybychom je měli tady, nechodil bych do vašeho vytopeného obchodu. “Vezměte si ty dolary!”
– “Babi, já vám je rozměním,” řekl babičce chlapík za ní. No tak, vyměňte je. – A v jakém kurzu je vyměníme? – V kurzu banky, samozřejmě. Podíváme se na jejich webové stránky,” řekla a vytáhla chytrý telefon. Internet je online!” vykřikla Anka od druhé pokladny… Všichni lidé stojící ve frontě se na stařenku dívali s obdivem.
