Celá rodina vyprovodila babičku Stefu. A upřímně řečeno, přímo jí řekli, jak jsou z ní unavení. A že konečně přišlo jaro a ona teď bude jezdit na vesnici až do pozdního podzimu. Vnoučata k ní byla chladná, snacha ji neměla ráda. A její syn byl neustále na služebních cestách. Ale když se vrátil, choval se k matce lépe než ke své rodině. Byla pro ně přítěží. Stefa všechno chápala sama a těšila se na její teplo… Babičku Stefu vyprovázela celá rodina. A upřímně řečeno, přímo jí řekli, jak jsou z ní unavení.
A že konečně přišlo jaro a ona teď bude jezdit na vesnici až do pozdního podzimu. Vnoučata k ní byla chladná, snacha ji neměla ráda. A její syn byl neustále na služebních cestách. Ale když se vrátil, nechoval se k matce o nic lépe než ke své rodině. Byla pro ně přítěží. Sama vše chápala a snášela tento přístup z posledních sil a každý rok čekala na jaro, jako by to bylo něco neuvěřitelného.
Letos přišlo jaro brzy. Babička často sedávala u vchodu a obdivovala teplou jarní oblohu a vyhřívala se na slunci. Vypadala jako otrhaný vrabec.
Hubená, ve starých hadrech, v obnošených starých botách s gumovými galoškami. přestože ji rodina neměla ráda, sousedé se k ní chovali dobře. Vždycky ji pozdravili, starali se o její zdraví a pomáhali jí dostat se z ulice do pátého patra. A kluci ze sousedství jí dokonce jednou nesli tašku s nákupem, když ji potkali na cestě ze školy, když šla z obchodu. navzdory svému pokročilému věku babička Štěpa vždycky všechno kolem domu zvládla.
Její vnoučata s ní nemluvila. A když přišli na návštěvu jejich přátelé, nechtěla odejít z místnosti, protože jedno z vnoučat jednou řeklo, že je svým zjevem uvádí do rozpaků.Babička Štěpa nikdy nikomu neodporovala. Většinou mlčela. A večer, když už všichni spali, tiše plakala ve svém pokoji. na nádraží ji posílali taxíkem. Nechtěla ji vozit autobusy. Moc toho s sebou neměla. Starou tašku a malou taštičku s nějakými hadry. Opírala se o hůl a tiše kulhala po nástupišti. Zastavila se u lavičky a posadila se. Brzy přijel vlak a ona nastoupila do vagonu. Stefa se laskavě a rozzářeně podívala z okna. Když se vlak rozjel, vytáhla z tašky zmuchlanou fotografii. Její syn, vnoučata a snacha se na ni usmívali. Bylo to jediné místo, kde v poslední době viděla jejich úsměvy. Políbila fotku a opatrně ji uložila zpátky do tašky.
Vystoupila na nádraží a tiše se vydala směrem k vesnici. Někdo ji vysadil téměř u domu. Stefa otevřela branku a vydala se po rodné cestě k domu. Všechno tu bylo její, milé, teplé. A ona tu byla potřebná. I když staré zdi, starý splav a veranda byly staré, byla potřebná. Čekali tu na ni. Tady se narodila. Tady se narodily její děti. Stefa tu prožila víc než polovinu svého života. Přežila svého nejstaršího syna. Tak se stalo, že se dnešního dne nedožil.” Stefa otevřela okenice na oknech a zatopila v kamnech. Posadila se na lavičku u okna a přemýšlela. Na této lavičce sedávaly její děti. U tohoto stolu jedly a na těchto postelích spaly. Běhaly po téhle podlaze.
A oknem stále svítilo slunce a bylo mnoho šťastných a bezstarostných dnů.Usmívala se na přátelské vesnické jaro.Ráno se neprobudila. Zůstala navždy na své půdě. Na stole leželo mnoho starých fotografií. A jedna čerstvá. Ale vzpomínalo se na ni, na tu samou, s níž se na ni včera usmívali její příbuzní. dokud žijeme, můžeme toho hodně dokázat. Omluvit se, poděkovat, vyznat se ze svých citů.
Dokud žijeme, nemáme právo odkládat tyto věci na zítřek. Koneckonců, když člověk odejde, už se nikdy nevrátí a v našich srdcích zůstanou takové kameny, že je bude velmi těžké unést. Musíme žít z víry. Je třeba žít podle pravdy. A konat dobro ze srdce. Ze sebe sama. Milujte a čekejte, oceňujte city druhých, vzpomínejte na ty, kteří vám dali život a postavili vás na nohy.
