Moji rodiče vydělávali slušné peníze a vždycky jich měli hodně. Měli jsme doma hodně hostů. Maminka i tatínek pocházeli z velkých rodin, takže jsme měli vždycky hodně příbuzných. Všichni nás vždycky žádali o pomoc, většinou o finanční pomoc.
Vždycky žádali o půjčení velkých částek peněz, ale nikdy nespěchali s jejich vrácením. Bylo mi čtrnáct let a moji rodiče zemřeli při autonehodě a z nějakého důvodu všichni najednou zmizeli. Zůstal jsem úplně sám, nikdo z příbuzných o mně nechtěl ani slyšet. Snažila jsem se některým z nich zavolat, aby mi pomohli, ale většinou mi tito takzvaní příbuzní ani nezvedali telefon, prostě ho nezvedali. byla jsem umístěna do dětského domova. Pořád jsem plakala, bylo to pro mě velmi těžké a náročné.
Naštěstí pro mě jsou na světě ještě dobří lidé. Kousek od našeho domu máme obchod a jeden z prodavačů si mě vzal z dětského domova. Byla vdaná a měli pětiletou dceru. tito lidé jsou pro mě v podstatě úplně cizí, ale zachránili mě a pomohli mi přežít celé to peklo. Jak jsem se později dozvěděl, hodně jim pomohla i moje maminka. Moje máma měla dobré srdce. A tak manželovi té prodavačky sehnala dobrou práci.
Ještě za života rodičů jsem chodil na dobré a drahé lyceum. Ale moji pěstouni neměli tolik peněz, a přesto mi pevně řekli, že budu studovat na tomto lyceu. Každou noc jsem brečela do polštáře. Bylo mi mých pěstounů moc líto. Pracovali dnem i nocí, sedm dní v týdnu, a snažili se vydělat co nejvíc peněz, aby mi mohli zaplatit vzdělání a aby mě mohli módně a krásně oblékat.
Měli však také vlastní dceru, která také potřebovala spoustu věcí. Nikdy jsem o nic nežádala, a dokonce mi nabízeli, že mě přeřadí do normální školy, ale oni to rázně odmítli. Řekli jen: “Budeš v pořádku, uvidíš,” a dál dělali svou práci. Stali jsme se s jejich vlastní dcerou jako rodina, byli jsme vždy a všude spolu.
Pěstouni mi dali dobré vzdělání. Teď jsem dospělá, samostatná pětadvacetiletá dívka. Dostala jsem práci na městském úřadě. A teď už jsem plně soběstačná a na maminku a tatínka nezapomínám. Koupila jsem jim auto a daču, aby si mohli odpočinout a o nic se nestarat.
Také platím vzdělání své mladší sestře. Tito úplně cizí lidé se stali mou rodinou, mnohem bližší než kdokoli z mých mnoha příbuzných, kteří mi teď začali volat a zvát mě na návštěvu. Ale já to nepotřebuji, jsou to pro mě cizí lidé. Na jejich pozvání jsem odpověděla jen proto, aby mě už nikdy neobtěžovali a zapomněli na mou existenci.
Možná mě za to někdo odsoudí, možná se mýlím. Ale oni mě opustili v nejtěžší chvíli mého života. A teď už je také nepotřebuji, stejně jako oni nepotřebovali mě předtím. Rodiče jsou na mě hrdí, mají radost z mých úspěchů, ale za všechno vděčím jim: je to jejich zásluha, postavili mě na nohy po překonání tolika těžkostí. Mám je moc ráda. Jsem jim velmi vděčný.
