Po smrti matky jezdili Naďa, Leša, Paša a Anton na daču jen zřídka. Všechno jim tam připomínalo jejich matku. Zpočátku pro ně bylo velmi těžké zvyknout si na matčinu nepřítomnost. V létě se chlapci rozhodli navštívit otce v jiném městě, ale cestou se rozhodli sebrat odvahu a vrátit se na daču. V domě bylo všechno jako dřív.
Zdálo se, že matka co nevidět vyjde z kuchyně s tácem plným bramborových a zelných koláčů. Ale… žádná maminka tam nebyla. Kluci stáli několik minut mlčky na prahu. Pak nejstarší Oleksij řekl: “Pojďme do kuchyně, máme chlebíčky. Dáme si minisnídani a pak půjdeme dál.” “Nebudeme to topit?” zeptala se Naďa.
– Dlouho tu nezůstaneme, nemá to smysl,” řekla Leša. “Ale máma by to utopila…” řekl Paša. “Ano,” Leša byl vždycky impulzivní, “máma je pryč. Už se nevrátí. Užívej si toho, co máš. Ve vzduchu opět viselo ticho. Naďa položila jídlo na stůl. Chlapci začali jíst a vzpomínali na matku. “Měla mě nejradši,” řekla Naďa.
– “Jak to myslíš?” zeptal se Anton, když dojedl housku. “Když jsme se jednou vraceli z trhu, nakoupili jsme tolik věcí… Zastavila mě a řekla: “Miluju tě ze všeho nejvíc, ale neříkej to svým bratrům, oni se zase ožení…”.
– “Jo,” řekl Anton, “když jsem byl v nemocnici, řekla mi to samé. Byl jsem tak šťastný, protože jsem si myslel, že mě miluje nejmíň, protože jsem byl často v nemocnici.” “Tomu nebudeš věřit,” řekl Paša, “taky mě milovala víc než tebe. A všichni se rozesmáli. Leša seděl, díval se na mladší a tiše vzpomínal na všechna moudrá slova své matky.
“Vždycky dávala, aniž by za to něco chtěla. Všem naslouchala, ale všechno prožívala sama v sobě. Maminka každému pomáhala, jak jen mohla, jak jen to šlo… Nezapomeň na ni a cti svého otce!
