Svůj koníček jsem dokázal proměnit v poměrně výnosný byznys. Vyrábím panenky a prodávám je ve svém internetovém obchodě. Podnikání je docela úspěšné, panenky jsou drahé, takže vydělávám docela dost. Mám kamarádku, která pracuje jako organizátorka dětských oslav.
Jednoho dne mi zavolala a řekla: “Lesi, ahoj, mám na tebe prosbu. Naše agentura pořádá řadu charitativních akcí v dětském domově pro postižené děti. Součástí programu by měly být i mistrovské kurzy, ale nic dobrého mě nenapadlo. Víte, tamní děti neběhají ani neskáčou a aktivní činnosti pro ně nejsou vhodné. Pak jsem si vzpomněla na vás. Loutky jsou přesně to, co potřebujeme!
Předem vás ale upozorňuji, že se jedná o charitativní projekt, takže budu muset pracovat bez nároku na honorář, a pokud odmítnete, neurazím se. Samozřejmě jsem souhlasil. Začali jsme navštěvovat dětské domovy, viděl jsem tam spoustu věcí a bylo mi všech dětí moc líto.
Většina z nich měla velmi tragické životní příběhy. Být tělesně postižený a zůstat bez rodičů je kruté. Ale při jedné návštěvě mě zaujal chlapec na vozíčku. Když jsem ho poprvé uviděl, zamrazilo mě. Vypadal jako můj manžel, jako dva hrášky v lusku. Když jsem se vrátila domů, začala jsem manželovi o tom chlapci vyprávět.
Ale jakmile jsem se zmínila o adopci, začal na mě křičet. A pak jsem náhodou zmínila chlapcovo jméno a on se zatvářil jinak. Druhý den souhlasil, že se mnou do sirotčince pojede. Když jsme se vrátili domů, padl na kolena a začal mě prosit, abych mu chlapce vzal, ke všemu se mi přiznal. Než jsme se seznámili, měl přítelkyni stejného jména. Nevěděl však, že s ním otěhotněla a porodila chlapce.
– “Kol, vstávej, samozřejmě, dítě si vezmeme. Matky postižených dětí pochopí, jak je těžké se s takovými dětmi vypořádat. Po adopci jsme to měli těžké. Vynaložili jsme spoustu úsilí a peněz na rehabilitaci. Ale teď, když se dívám, jak náš syn hraje fotbal, uvědomuji si, že všechno není marné.
