Mám ve městě příbuzné. Často jezdí na léto do naší vesnice. Obědvají u nás a odjíždějí a my jsme jim nikdy nevyčítali ani kousek chleba. Moje matka pro ně nikdy nic nešetřila. Když odjížděli, posílala jim pytel brambor, ovoce, mrkve, dokonce i prase pro ně schválně, aby jejich městští příbuzní neutráceli doma. A nikdy za to nedostali ani “děkuji”. Každý víkend nám volají a dělají si z nás legraci.
Říkají, že nemáme na nic dost peněz. Je to pochopitelné: teta je v důchodu, její syn je obyčejný elektrikář a manželka dělá sbíječku v továrně. Žijí od výplaty k výplatě. Ale když přijedou na vesnici, nezapomenou při každé příležitosti zmínit, že oni jsou z města a my z vesnice.
Na hnůj se dívají s odporem, ale jíst naše ovoce a zeleninu jim nevadí. Říkají, že je nechutné starat se o dobytek, ale sami jedí šišky z téhož dobytka. Příbuzní se chovají, jako by nevěděli, kdo jsou. Když odcházejí, říkají, že se na ně můžeme spolehnout. Když moje matka vstala brzy a musela jet do města na lékařskou prohlídku, vzpomněl jsem si na jejich slova. Zavolala jsem manželce svého bratrance.
Potřebovali jsme u někoho na dva dny přespat, protože vyšetření bylo drahé a na hotel jsme neměli dost peněz. Příbuzná neodmítla, ale poslala mi ceník: nocleh – 200, jídlo – 150, kulturní zábava na vlastní náklady. Její drzost mě překvapila. Vždyť přijet k nám a jíst nonstop od rána do večera bylo zadarmo, ale zůstat u nich dva dny, to se muselo zaplatit hned. Zavolala jsem manželovým rodičům a požádala je o pomoc.
A teď je léto a oni přišli do naší vesnice jako obvykle. Celá rodina začala vystupovat z auta. Maminka jim běžela naproti, ale já ji zastavil: “Ahoj, milí příbuzní. Přijeli jste právě včas, maminka uvařila zelné závitky. Jen ceny se letos změnily. Takže cena za jeden den pro jednu osobu: nocleh – 500, jídlo – 700; vždyť všechno je přírodní, naše, takže cena je odpovídající. Pokud souhlasíte, jděte do toho, pokud ne, cestu zpět do města znáte. Oči jim vylezly z důlků, jejich rozhořčení nebralo konce.
Nasedli do auta a jeli zpátky do svého města. Matka mi řekla, že to není správné, vždyť jsou příbuzní. Ale já si myslím, že jsem udělal správnou věc. Proč to oni mohou, ale my ne? Co je to za dvojí metr? My se přece na zahradě pořád neohýbáme, abychom někoho zadarmo nakrmili.
