Anastázie a Pavlo byli manželé už šest let, ale stále se jim nedařilo mít dítě. Ať chodili, kam chodili, co zkoušeli… nebylo to nic platné. Nakonec byli zcela znechuceni a rozhodli se, že si dítě pořídí. Dokonce se rozhodli, že budou mít holčičku. Mezitím v sirotčinci čekala malá Sofie na své rodiče už dva roky. Zanedlouho jí mělo být pět let. Nepamatovala si, jak se do sirotčince dostala a kde jsou její rodiče, ale celé dny seděla u okna a čekala, až si pro ni rodiče přijdou. Když oknem uviděla Anastázii a Pavla, začala být úzkostná. Srdíčko jí vyskakovalo z hrudi a ona nechápala proč.
Když Nasťa a Paša Sofii uviděli, ztuhli, ona k nim přišla a mrskáním dlouhých řas se zeptala: “Mám mámu a tátu? Šťastná rodina společně opustila sirotčinec. Zdálo se, že Soňa byla Nasťe a Pašovi odměnou za jejich dobrá srdce, která nezatvrdla ani po mnoha letech strádání. Jednoho dne, když Soňa a Paša obědvali, se Nasti udělalo špatně. Běžela na záchod a za ní Sofie s tátou. Stáli u dveří a slyšeli jen hlasitý zvuk vody tekoucí z kohoutku. Nasťa vyšla bledá a uklidňovala rodinu, že při solení často ochutnávala syrové mleté maso, a proto zvracela. O týden později se Nasťa dozvěděla, že je v týmu póla.
Paša skákal radostí na místě, a když rodiče vysvětlili Sofočce, co se děje, byla také velmi šťastná a upřímně přiznala, že chce bratra, aby ho mohla nejdřív chránit a on pak mohl chránit ji. Celých devět měsíců se Sofie a Paša kolem Nasťi doslova vznášeli a nedovolili jí ani zvedat malé tašky. Po devíti měsících se narodil Myšenka, Sofiin dlouho očekávaný bratr. Neustále se s bratříčkem mazlila, něžně ho hladila, seděla vedle něj, když spal, aby se nikdo ani neodvážil narušit jeho sladký spánek. Postupem času se Sonečka poněkud uzavřela do sebe, přestala se bez zvláštního důvodu smát a jednoho dne se Paša jako obvykle probudil brzy ráno, aby sobě a své ženě uvařil kávu, než se vzbudí.
Všiml si, že v Sofiině pokoji svítí světlo. Vešel dovnitř a uviděl Sofii, jak tam stojí oblečená, vedle sebe má batoh plný oblečení a malou krabici od bot s několika hračkami. “Já vím, že už jsem dospělá, už mě nepotřebuješ. Míšu už máš. Předáš mě zpátky do dětského domova… Nechci tam jít, ale nebude mi to vadit. Jen si s sebou vezmu pár hraček. Zbytek dám Míše – nemám jen panenky. Paša přišel k dceři a pevně ji objal. Jsi naše vlastní dcera, stejně jako je Míša náš vlastní syn. Nikdy tě neopustíme.
Co je to za nesmysl? Kdo ochrání Míšu? A kdo bude chránit Míšu, až vyroste? Ano, jsi velká holka, brzy půjdeš do školky. A až tvůj bratr vyroste, budete si nejbližšími lidmi na světě, budete jeden pro druhého horou. Mrzí mě, že jsme s tebou v posledních dnech netrávili moc času. To jen, víš, s dětmi je to někdy těžké. Jsi pro nás s maminkou poklad a nikomu tě nedáme, na to ani nepomysli. V tu chvíli spadl dívce ze srdce obrovský kámen, který ji už několik dní velmi tížil. Uklidnila se a mohla se plně těšit ze své rodiny. Paša a Nasťa každý den děkují Bohu za Sofii. Věří, že právě příchod holčičky do jejich života umožnil zázrak, že se Míša objevila.
