S manželem jsme se seznámili na večírku, kam mě pozvala kamarádka, a já souhlasila, že v pátek večer nebudu sama. Okamžitě jsme si padli do oka a dohodli se, že se sejdeme druhý den po večírku. Tak jsme spolu začali chodit a o šest let později mě manžel požádal o ruku.
V té době jsme měli dobrý stabilní příjem, takže jsme se hned začali snažit o děti. V této fázi jsme však měli určité problémy: dlouho jsme se nemohli stát rodiči. Rozhodla jsem se podstoupit preventivní prohlídku, která ukázala, že jsem zcela zdravá, a lékař mi naznačil, že by bylo dobré, aby se nechal zkontrolovat i můj manžel.
Myslela jsem si, že pro mě bude nepříjemné a těžké manžela přesvědčit, aby takové vyšetření podstoupil, ale k mému překvapení dobrovolně souhlasil. O několik dní později si manžel šel pro výsledky vyšetření. Byl pryč tři hodiny, a když se vrátil, byl omámený.
Ukázalo se, že manželovi bylo řečeno, že nikdy nebude moci mít děti… Celou noc jsem přemýšlela, jak z této situace ven, a ráno jsem se pevně rozhodla, že dítě, jehož rodiče ho opustili, adoptujeme. Manžel souhlasil, dočasně jsme se přestěhovali do jiného města, aby se o našich plánech nikdo nedozvěděl, najali jsme si dobrého právníka, který vyřídil veškeré papírování, a po sedmi měsících jsme se s dcerou vrátili do rodného města.
Když byly Alině tři roky, začala jsem se cítit hůř. Manžel mě odvezl do nemocnice a tam nás uklidňovali, že si opravdu nemám dělat starosti, protože jsem těhotná a potřebuji naprostý klid. Nikdy jsem svého manžela neviděla tak rozzlobeného. Řekl mi spoustu urážlivých slov, práskl dveřmi a nechal mě na oddělení samotnou. Domů jsem se vrátila polomrtvá.
Nevěděla jsem, co dál, protože za celý svůj život jsem na nevěru ani nepomyslela, byla jsem manželovi věrná a na jiné muže jsem se ani koutkem oka nepodívala. O několik hodin později se manžel vrátil s obrovskou kyticí květin. Ukázalo se, že šel rovnou na kliniku, požádal o kontrolu archivu a zjistil, že jeho analýza byla zaměněna za analýzu jiného muže. Naše štěstí neznalo mezí.
