Když jsem večer s kontrakcemi dorazila do porodnice, čekali jsme s manželem čtvrté dítě. To znamená, že v té době už byla naše rodina “beznadějně velká”. Můj druhý a třetí chlapec byli dvojčata, ačkoli ani já, ani manžel jsme dvojčata v rodině neměli.
Proto při faktu mého dalšího těhotenství hlavní rodinná otázka (samozřejmě s nádechem humoru) zněla: “Co když budu mít zase dvojčata?”. Naši prarodiče byli velmi překvapeni, a tak jsme museli zpočátku všem pomáhat. Díky ultrazvuku bylo možné při druhém screeningu zjistit, zda se jedná o dvojčata, nebo ne.
Ale ne, čtvrtý “nindža” šel sám. Konečně je všemu konec… Byla jsem umístěna na placený jednolůžkový pokoj, který jsme si s manželem předem zaplatili.
Za pár hodin mi přinesli miminko na kojení. Po několika minutách přišel do mého pokoje primář a s tupým výrazem řekl: “Máme tady situaci… Dnes ráno porodila osmnáctiletá žena holčičku, napsala propouštěcí zprávu, zavolala si taxi a odjela z porodnice. Sama po porodu sotva chodí, ale v sirotčinci nechtěla zůstat ani o minutu déle. Házela záchvaty vzteku, a tak jsem ji musel pustit.
– A dívka je tak krásná, zdravá. A ty, jak vím, jsi opravdu chtěla dvojčata… – Přemýšlela jsem… Možná by sis mohla vzít dítě? – A napíšeme, že jsi porodila…
– Nechci dát dítě do sirotčince. Jaký život tam čeká dítě? Jediná slova jsou …. – Samozřejmě, že je to nelegální, můžete projít oficiálním adopčním řízením, ale to trvá MĚSÍCE a není jisté, že vám ho vrátí – A celou tu dobu bude dítě v útulku. Je to škoda… Upřímně řečeno, byla jsem z toho otupělá… Vedoucí centra Ljubov Stěpanovnu jsem dobře znala. Byla to milá žena, velmi laskavá. Komunikovali jsme spolu i za zdmi polárního domu. Asi proto mě oslovila s tak “úlisnou” nabídkou.
