Brzy ráno se u notáře sešli blízcí i nepříliš blízcí příbuzní. Všichni doufali, že jim zesnulý odkázal slušnou sumu peněz. Notář měl zpoždění a všichni byli nervózní. Jak dlouho můžeme čekat? Chci se dozvědět, jestli mi otec něco odkázal, abych mohla odjet.”
Nejstarší dcera Stěpana Volodymyroviče byla nervózní: “Teto Eliško, chovej se slušně. Měla bys vlastně truchlit. “Můj otec je přece mrtvý,” řekla Nikita. “Přestaň mi tak říkat. Jsem ještě mladá. “Říkej mi jménem,” opáčila Elia. -Vtipné. Je jedno, jak moc se budeš líčit a podstupovat omlazovací procedury, stejně neomládneš,” řekl chlap naštvaně. Konečně do kanceláře vstoupil notář. Pečlivě si prohlédl všechny přítomné a z nočního stolku vzal složku s dokumenty.
– Jste připraveni, abych to přečetl?” zeptal se všech. Všichni kladně přikývli. Notář otevřel složku, tajemně se usmál a začal číst Štěpánovu poslední vůli. “Odkázal jsem vám všem dědictví. Jenže abyste ho dostali, musíte ho najít. Jako dítě jsem žil s rodiči ve vesnici Malynivka.
Moc jsme toho neměli, ale žili jsme spolu a šťastně. V našem starém domě je trezor, jsou v něm všechny peníze, ale abyste ho otevřeli, musíte najít klíč. Notář vám dá mapu a dohlédne na to, abyste dodržovali pravidla. Hodně štěstí, má drahá!” Několik minut všichni seděli mlčky, nikdo nemohl uvěřit, že se stařec rozhodl hrát s nimi hry i po své smrti. “Právě teď se s manželem chystáme do vesnice.
Kdo je se mnou? “Nikita a já se vzdáváme dědictví. Otec si s námi vždycky rád zahrával, myslím, že je v tom nějaký háček, a my ty peníze nepotřebujeme,” řekla Štěpánova nejmladší dcera. Elia odjela s manželem a dalšími příbuznými do vesnice. Plnili jeden úkol za druhým. Šli se podívat do chléva na zvířata, hledali stopy v seně a prolézali plotem. Vesničané přestali dělat, co dělali, aby je viděli, jak se s tím perou. Během několika vteřin se Eliiny značkové šaty změnily v roztrhaný hadr.
Když našli klíč a otevřeli trezor, všem se otevřela ústa. Uvnitř trezoru byl vzkaz a spousta lízátek. “Peníze šly na charitu a ty jsi dostala, co sis zasloužila. Děkuji vám, že jste rozesmáli mé vesničany.”
