Moje kamarádka Tanya porodila holčičku. Porod byl dlouhý a náročný a museli provést císařský řez. Ležela tam celá pořezaná, krvácela, nemocnice byla stále v karanténě – nikdo nesměl dovnitř. Druhý den ji donutili chodit, začali ji nosit na kojení. Ještě že se u nás zastavili kamarádi z práce a přinesli něco dobrého. Jinak likérové jídlo vyvolává u rodičky úporný dávivý reflex, a to jak vzhledem, tak chutí i vůní.
Táňa je sirotek, jen její manžel je také sirotek, ale má alespoň bratra, který stále studuje na vysoké škole. Táňa a Igor se dali dohromady v sirotčinci, pak vystudovali, vzali se, žijí si dobře, oba mají práci, dokonce i vlastní byt.
Třetí den Táňa uslyšela známý hlas, který ji volal jménem. Nějak se zvedla, držela se zdi a doplazila se k oknu, aby se podívala, jestli tam Ihor s bratrem jsou. Vypadali oteklí a zmuchlaní. Táňa se zeptala: “Co se stalo?” “Nic. Oslavovali narození dcery. -Dobře, Táňo, chodí k tobě někdo na návštěvu? Máš něco k jídlu?” – Ano, Igore, neboj, mám všechno! Dokonce víc, než potřebuju. – Táňo, mohla bys nám přinést něco k jídlu? Utratili jsme všechny peníze za večírek.
