Nedávno jsem jel do práce a dostal jsem se do dopravní zácpy. Vedle mě stál bílý džíp, který řídila asi čtyřicetiletá blondýna. Měla stažené okénko, takže jsem dobře slyšel, co říká. Proboha, zlato, jsi v pořádku? Co ta zlomenina? Řekni mi číslo na nemocnici, vezmu si volno a přijedu… Objímám tě. Utřela si slzy, zatroubila a pokračovala v rozhovoru.
– Už ti dali sádru? “Zapomeň na tuhle daču! Máma se o to postará sama. Teď si musíš odpočinout. A já tě mám ráda. Buď opatrná, brzy se vrátím. Okamžitě změní výraz a vytočí další číslo. Můj idiot si dokázal zlomit nohu. Musel se tak moc chtít dostat z práce. To je ale parchant! Budeme muset daču opustit, dokud tomu idiotovi nesundají sádru.
Nebudu kvůli němu lézt po stromech. Jdu s holkama na víno, zavolám ti později, promluvíme si, jo, miláčku, a hodně štěstí,” řekla a zesílila zvuk
. Takže je to kočka, nebo koza? Když je její manžel tak odporný, má vůbec smysl s ním žít? Někdy nechápu, co si takoví lidé myslí. Vlastně si tím ničí život, život svých partnerů, a dokonce i život svých budoucích dětí.
