Možná nás skutečně vede osud. Toho dne se všechno pokazilo. Budík nezazvonil, pak jsem si před odchodem uvědomil, že jsem zapomněl zavřít vodu v umyvadle, dostala se tam houba a začala potopa. Pak kolem mě jen proletěl mikrobus a já se rozhodla chytit auto. Zastavilo krásné SUV, něco mě na něm zmátlo, ale přišla jsem pozdě a nastoupila.
Řekl jsem mu, kam jedu. Zdálo se mi, že mi muž nerozumí, tak jsem se opakoval a ke svým slovům přidal orientační bod, který ve městě každý znal. Řidič celou dobu mlčel, a když jsme dorazili na místo, pokusil jsem se mu dát peníze, ale mlčky přikývl a dal mi najevo, že to není nutné. Večer už jsem na něj zapomněl. Byl jsem unavený z práce, a tak jsem se sotva dočkal večera a vydal se domů.
Když jsem ale vystupoval, uviděl jsem stejné auto a řidiče, který mě svezl. Podával mi kytici květin a vzkaz: “Dobrý den, já jsem Kirill. Jsem úplně němý, ale moc milý člověk. Pojďme se seznámit”. Nedokázala jsem říct, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně, ale na lístek napsal: “Umím odezírat ze rtů”. Otočila jsem se a odešla, aniž bych si vzala kytici. Jestli to byl vtip, tak to nebylo vtipné, a jestli to byla pravda, tak jsem takový vztah nepotřebovala.
I když jsem samozřejmě o vztah opravdu stála – byla jsem už dlouho sama -, ale v tu chvíli mě to z nějakého důvodu hodně mátlo a připadalo mi to složité. Druhý den na mě čekal znovu a pak znovu, o dva týdny později, jsem to vzdala. Oslovila jsem ho a řekla, že souhlasím s tím, že si sedneme do kavárny. Ukázalo se, že je to opravdu skvělý chlapík. Promluvila jsem a on se mi pozorně díval do tváře a odezíral mi ze rtů – zpočátku mě to mátlo, ale pak jsem si zvykla.
Odpověď rychle vyťukal na svém chytrém telefonu. I tak to bylo obtížné, protože se na nás dívalo mnoho lidí. Čtyři měsíce, kdy jsme spolu chodili, byly nejšťastnější a já trávila veškerý volný čas učením se znakové řeči. Občas to bylo trochu matoucí, ale už jsem se v tom orientovala. A pak mě požádal o ruku. Souhlasila jsem, že si ho vezmu. Setkání s mými rodiči bylo velmi těžké. Moje matka nesla jeho i zprávu o svatbě špatně. Když jsme s matkou zůstaly samy, začala mi to rozmlouvat a ostatní také. Ignorovala jsem její vysvětlování, jak těžké by bylo komunikovat s ním ve společnosti, jak by to bylo náročné pro děti atd. Pro mě byl jeho problém jen maličkost, neovlivňoval náš život, mé pocity, ale pro ně byl prostě nepřijatelný. Přesto jsme se vzali.
Z mé strany přišlo jen pár přátel, rodiče na svatbu nepřišli – prý jsem je zradila. Můj život se nijak neliší od toho, jaký byl předtím. Ve společnosti je to někdy těžké, naši přátelé nerozumějí rusky a trvá jim dlouho, než vytočí telefon mého manžela.
Samozřejmě nahlas říkám, co říká, ale to mé přátele mate. Jsme manželé osm let – náš sedmiletý syn umí perfektně znakovou řeč a komunikuje s otcem. Nemá žádné problémy se sluchem ani s řečí. Teprve několik let po narození našeho vnuka začala moje matka tát a jezdit k nám na návštěvu, ale vidím, že je jí manžel stále nepříjemný. Nevím proč; doufám, že je to vina toho, že ho nepřijala hned.
