Před sedmi lety se ke mně všichni moji nejbližší otočili zády. Tehdy jsem byla těhotná. Bylo to mé první dítě. Ale ne moje první vnouče, proto mi tchyně řekla na rovinu: “Už mám tři vnoučata, čtvrté nepotřebuju. Nebyla jsem ráda, ale názor ženy, která mi byla cizí, nebyl tak důležitý jako názor mého manžela. Vyslechla jsem si všechno, co jsem měla na srdci.
– “Je to tvoje dítě, chtěla žvýkat lidi, tak žvýkej lidi. Ale já tu od toho nejsem, nemám peníze na to, abych ti platila pleny, porodnici a vitamíny. Mám plány na normální, zajištěný život, nechci se zadlužovat. Tak jsem ho opustila.
Tehdy jsme se nerozešli, nepřemýšlela jsem o tom. Moje matka mě tehdy taky nepřijala, nechtěla mě s břichem: -“Co když to uvidí sousedi? To je ostuda! Řeknou, že mě manžel opustil. Tady nejsi na očích, jdi na daču a žij. Tak jsem odešla a sotva jsem přežívala z kapesného.
Pak jsem porodila, musela jsem pracovat, živit a šatit syna. Výsledkem bylo, že mi jeden můj starý přítel pomohl najít práci a já jsem uklízela u jednoho starého pána. Když zjistil, že mám dítě, řekl mi, abych si ho vzala s sebou.
Když jsem uklízela jeho dům, k překvapení všech příbuzných si dědeček hrál s mým synem. Ve třech letech si můj syn myslel, že je to jeho vlastní dědeček. A v šesti letech můj dědeček zemřel. Učinil mého syna dědicem a odkázal mu jeden ze svých bytů.
Z dači jsme se přestěhovali do velkého, prostorného bytu. Pak bylo synovi 7 let a naši bývalí příbuzní, zastoupení mým manželem a tchyní, se rozhodli poprvé přijít na oslavu synových narozenin. Dítě se tehdy zeptalo: “Proč tam nebyli dřív? Nevím, jak chtějí vysvětlit svou nepřítomnost. Proč potřebuješ takového otce a babičku, kteří nechtěli, aby ses narodil? A manžel se hájí, že se se mnou oficiálně nerozvedl.
