V 60 letech se Antonina vdala. Byla to honosná a krásná svatba. Pro všechny to byla velká záhada: “Kde ho našla?” Na tuto otázku si odpověděla sama: “Poslal mě Bůh. Antonina pronajala svůj dvoupokojový byt a nastěhovala se k manželovi Andrijovi, aby založili novou rodinu. Andrij Antoninu upřímně miloval, ale ona k němu nebyla úplně upřímná.
Byla škoda si ho vzít, když byla zaneprázdněná jiným mužem, Iljou.
Ilja je její oblíbený vnuk a syn její milované dcery. Pro svého vnuka by udělala cokoli. Ve skutečnosti se Antonina považovala za hloupou ženu a myslela si, že až se vdá, zdědí po Iljušovi další byt. Dala mu celý svůj důchod, ale to mu nestačilo. Nepotřebovala všechno, čím ji manžel sponzoroval (a její manžel byl štědrý), vnukovi dala každou korunu. Ilja byl velmi nepoctivý člověk.
Nebyl spokojený s žádnou prací, říkal, že plat není odpovídající. Chtěl mít dobře placenou práci, ale nic pro to neudělal. A proč by měl, vždyť mu babička dala všechno. Manžel Antonínu rozmazloval, jak jen mohl, pomáhal jí kupovat dárky pro přátele a rodinu.
Jediné, co se mu nedařilo, bylo zlepšit vztah s Iljou. Byl na něj naštvaný a překvapený. “Jak to, že taková pracovitá žena má tak hloupého vnuka?” řekl Antonině, když se trochu napil. To ji velmi ranilo. Ale skutečně, Antonina nikdy neseděla ani minutu v klidu: vařila něco dobrého, uklízela dům nebo něco zdobila. Její kuchařské umění bylo nesrovnatelné a každý, kdo ochutnal její
Nemiluje mě a já nepotřebuji hospodyni. Kvůli tomu jsem si ji nevzal… – Chápu… – Víš, nemám v sobě žádnou lítost. Vždycky budu dávat a podporovat svoje, ale že bych byl vůbec zajímavý? Jsme si tedy blízcí? V jednu chvíli mlčky zíral a pak řekl:
“Buď já, nebo tenhle hajzl.” Dobře věděl, že před Iljou nemá šanci. Jakmile se objevil Antoninin manžel, zmizel. To ji ani v nejmenším nerozhodilo, přihlásila se na internet a začala si hledat práci hospodyně. Koneckonců ta žena byla schopná – dokázala všechno. Musela si vydělat peníze a Iljuša potřebovala spoustu věcí.
