Když mi bylo 28 let, vzal jsem si ženu, které už bylo 30 let. V záchvatu žárlivosti jsem na ni křičel a před odchodem do práce jí cuchal vlasy, aby nevypadala krásně. Věděl jsem, že potřebuji pomoc, ale styděl jsem se jít k psychologovi. Když moje žena otěhotněla, trochu jsem se uvolnil. Narodil se nám kluk. Když šlo dítě do školky a manželka se vrátila do práce, začal jsem být nervózní.
V zaměstnání mé ženy pracují jen ženy. Jednoho dne moje žena dělala audit a řekla, že přijde pozdě.
Čekal jsem u okna, když jsem ji viděl vystupovat z manželova auta. Poprvé jsem ji praštil do nosu. I přes mé prosby o odpuštění podala žádost o rozvod. Řekla, že dříve mé výbuchy snášela, ale hádky už byly příliš. Jak se ukázalo, muž v autě byl manžel její kolegyně a všechny ženy se vracely domů z práce. Při rozvodovém řízení řekla, že jsem se k dítěti choval urážlivě, ačkoli tomu tak nebylo. Udělala to proto, aby se se mnou nemusela stýkat. Soud stanovil harmonogram setkání s dítětem. Setkávali jsme se na určitém místě, syna mi dala a večer si ho vzala zpět.
Takto uplynulo šest měsíců. Teď je mému dítěti pět let a vypráví mi, co se děje doma. Tvrdí, že ho hlídá teta, že maminka chodí večer ven. Je logické, že se mámin osobní život zlepšuje. Je to placená chůva, jak jsem zjistila. Kontaktoval jsem manželku a trval na tom, aby syna v době její nepřítomnosti svěřila mně, ne nějaké chůvě.
Manželka to odmítla s tím, že by bylo časově i finančně náročné mi ho vozit a že s chůvou to bude jednodušší. Nechci, aby se o mého syna staral někdo cizí. Mám se obrátit na soud? Co když manželka vyhraje? Chci svého syna pravidelně vídat! Ano, byl jsem blázen, ale ještě je čas všechno změnit, alespoň před synem.
