Tchyni se najednou přestalo líbit žít v bytě v centru města. Začala si stěžovat na hluk a špinavý vzduch, kvůli kterému se tam podle ní nedalo vydržet, zejména v horku. Manžel jí připomínal, aby si pořídila klimatizaci, ale to tchyni neuspokojilo.
“Je to pořád stejně znečištěný vzduch,” argumentovala, “musím se odstěhovat z města. Děti mé kamarádky jí koupily venkovský dům a ona tam teď žije na čerstvém vzduchu a užívá si přírody. Víš, že jsem tu jediná, tak mi kup takový dům.
Jde o to, že věděla o našich úsporách. Ale my jsme ty peníze šetřili pro naši dceru, která se měla brzy vdávat. Chtěli jsme novomanželům pomoci se zálohou na byt. Sami jsme nedávno splatili hypotéku na náš dům a chtěli jsme, aby naše dcera měla snazší začátek. Tchyně však trvala na tom, abychom peníze utratili za její venkovský dům.
– “Ať se vaše dcera s manželem nastěhuje do mého bytu a za ty peníze mi koupí dům na venkově,” navrhla. “Jsem zdravá žena, budu žít dlouho, ani mě nemusíte navštěvovat.
S manželem jsme dlouho váhali, ale nakonec jsme souhlasili. Naše úspory však nestačily a museli jsme si vzít hypotéku. Navíc dům, který jsme koupili pro tchyni, potřeboval opravy, a tak jsme do něj investovali mnohem více, než jsme plánovali. Po opravách jsme pomohli tchyni se stěhováním, pronajali jsme několik nákladních aut pro její věci. V důsledku toho jsme utratili spoustu peněz a zůstala nám hypotéka ve výši 20 000 hřiven měsíčně na dalších 10 let. Ale nejdůležitější bylo, že naše dcera a její manžel byli šťastní, protože tchýnin byt v centru města byl výhodný, blízko jejich práce. Také tchyně se zdála být se svým novým životem v domě na venkově spokojená.
Náš klid však netrval dlouho. Po nějaké době si tchyně začala stěžovat, že se v domě na venkově nudí, že se zblázní ze samoty, a stěžovala si, že ji málokdy navštěvujeme. Nakonec řekla, že se chce vrátit do svého bytu ve městě. To byla pro naši dceru, která se už zabydlela v babiččině bytě, velká rána.
– Neslíbila jsem, že na tebe byt přepíšu,” řekla tchyně. “Ať jde dcera bydlet na venkov a já se vrátím domů.”
“Nemůžeme se přestěhovat na venkov, do práce to trvá tři hodiny,” řekla rozčileně dcera.
Výsledkem bylo, že si novomanželé museli hledat byt k pronájmu a my s manželem jsme zůstali splácet hypotéku na venkovský dům, který nemůžeme prodat. Nejbolestivější je, že tchyně v tom nevidí žádný problém a necítí se vinna, že nám a vnučce způsobila takové nepříjemnosti. A teď zase začala říkat, že se ve městě cítí dusno a plánuje se na léto přestěhovat blíž k přírodě.
