Můj otec opustil rodinu, když mi bylo pět let. Nevím proč ani jak, ale pamatuji si jen, že na otce mám jen dobré vzpomínky, což se o matce říct nedá. Kdyby to bylo možné, chtěl bych si vymazat paměť natolik, abych si nepamatoval, co se v mém dětství stalo.
Moje matka nemohla žít bez mužů, takže se u nás doma pravidelně objevovali noví otcové. A pak jednoho dne přišel on, můj nevlastní otec. Osobně byl tak děsivý, opravdový parchant. Ale matce bylo jedno, jak vypadá, hlavní bylo, že je v domě muž.
Tento strýček se mi hned nelíbil. Byl velmi hrubý nejen ke mně, ale i k mé matce. Někdy si mohl dovolit zvednout ruku. Ale ona si z něj nedělala legraci a snášela to. Držela se ho, jako by to byl jediný muž na světě. Otčím se ke mně choval velmi ošklivě, říkal mi koza nebo ovce. Ten hrozný večer si budu pamatovat navždy.
Matka se zdržela v práci a já přišla domů. Otčím seděl před televizí a něco popíjel. Šel jsem do svého pokoje, převlékl se a šel si lehnout. Ale nemohl jsem usnout. Otčím přišel do mého pokoje, sedl si na postel a začal mi říkat, jak jsem krásná a mladá.
Chytil mě za nohu a já ho vší silou odstrčila, vyskočila z postele a utíkala ven. Bylo dobře, že moje kamarádka bydlela o dva domy dál; tu noc jsem zůstala u ní. Druhý den jsem to řekla mámě. Pochopila, že mluvím pravdu. Ale jen plakala a říkala, že si nemůže pomoct. -Jak to, že ne? Prostě ho vykopni z našeho domu!”
– Ty nechápeš, jaké to je žít bez manžela. Tuhle odpověď jsem si od své matky vždycky pamatovala. Zbývalo mi pár měsíců do maturity a pak jsem šla s kamarádkou na univerzitu na státem hrazené stipendium. Odjely jsme do jiného města a já jsem zároveň získala práci prodavačky. Tak se život začal zlepšovat. Teprve od chvíle, kdy jsem odešla, se mě matka ani nezeptala, kde jsem a co se mnou je.
