Loni v létě onemocněla moje sousedka, babička Motria. Její děti žily ve městě a nemohly ji často navštěvovat, protože dcera právě porodila. Navíc si ji nemohly vzít k sobě, protože žily v jednopokojovém bytě se dvěma dětmi.
Babička Motria mi volala přes plot a prosila mě, abych jí koupila chleba, zašla do lékárny a přinesla vodu. I když jsem měla doma dost práce a malé dítě, nemohla jsem starší ženu odmítnout.
Dva týdny jsem se o ni starala, všechno jsem pro ni dělala a nosila jí jídlo z domu, abych jí nemusela vařit. Poté se mi zdálo, že se se mnou sblížila, stále se mnou mluvila, vyptávala se a zajímala se o můj život. Jednou ji přijela navštívit její dcera s rodinou a požádali mého syna Vjačeslava, aby s nimi šel na procházku. Vrátil se po dvou hodinách, byl smutný, ale nic mi neřekl.
Uvědomil jsem si, že něco není v pořádku, a zeptal jsem se ho na to. Ukázalo se, že ten den šli sbírat jahody a maliny, navečeřeli se, ale synovi žádné bobule nedali. Po tomto incidentu jsem synovi zakázala komunikovat s jejich dětmi.
Když zabili srnce, soused mi nenabídl ani kousek slaniny. Když moje dcera ráno odešla, babička Motria mi večer zavolala a požádala mě, abych jí v obchodě koupil máslo, protože žádné nemá. Byla jsem už unavená a tu drzou stařenu jsem rázně odmítla. Od té doby mě sousedka ani nepozdravila. Nezazlívám jí, že je to stará osoba, ale ani já nechci dělat služku a kuchařku, zvlášť když si toho nikdo neváží.
