Můj život ve městě se nikdy nevydařil. Už jako dítě jsem snil o tom, že se dostanu z téhle díry, z vesnice, kde jsem žil, a konečně se přestěhuji do města. Ale ukázalo se, že všechno není tak růžové, jak jsem očekával.
Dokončila jsem studia ve městě, našla si práci a přítele, ale než jsem se stačila vdát, otěhotněla jsem a můj nešťastný přítel, místo aby převzal odpovědnost, prostě utekl jinam a zpřetrhal se mnou všechny vazby.
Nehodlal jsem ho hledat, stejně bych si ho nemohl nechat, a tak jsem se rozhodl vrátit se s dítětem do své vesnice. Přijela jsem na nádraží, ale naštěstí jsem měla kvůli dítěti zpoždění a další vlak brzy nejel, takže jsem neměla možnost vrátit se domů. Na další vlak jsem musela čekat tři hodiny přímo na nádraží.
Neustále jsem byla v pokušení usnout, ale seděla jsem a bez mrknutí oka se dívala na cedule s názvy měst a ve vlaku jsem okamžitě usnula a úplně zapomněla na dítě, které ještě mohlo dělat hluk. Vzpomněl jsem si na syna a probudil se, ale on tam nebyl. Už jsem chtěla spustit poplach, když jsem uviděla, že chlapík, který cestoval se mnou, si spokojeně hraje s mým synem. A i když jsem si v tu chvíli myslela, že jsem právě našla dobrého spolucestujícího, nedokázala jsem si představit, že to bude začátek našeho dlouhého vztahu.
